Ó jak jsou krásné rozmary života,

láska, naděje, víra i nenávist,

že když se podíváš, u nás i do světa,

ten kdo je nezná, vadne jak spadlý list.

Jsem jako vandrák, toulám se životem,

na každém kroku mém je dobro i zlo.

Jednou jsem pochopil, že žiji za plotem.

Dalších pár let potom, bylo mi mdlo.

Plotem tím bylo mé vlastní svědomí,

má hořkost, má nenávist a hlavně strach.

Trvalo léta než nabyl jsem vědomí,

že se ten plot rozpadl v prach.

Příčinou onoho náhlého rozpadu

bylo že potkal jsem krásku.

Všechnu svou nenávist hodil jsem za hlavu,

náhle jsem procitl, poznal jsem lásku.