Na opačných koncích „kdy“ a v neprotnutých „kde“

celé „doposud“ žijeme,

odraz s odrazem.

Kdesi - vysoká ozvěna klapotu podpatků,

kudy ve dne sama k nočnímu blížení spěcháš,

přes dlouhé čekání a pomalé

rozplývání se.

Tam - zrychlený dech,

co pomáhá přebíjet napětí vlastních strun,

útěkem až ke dnu.

Poznávám závaží smyslnosti prázdnoty,

přesto jej schovávám po kapsách.

Pouze okamžik možnosti prolnutí,

a pohladily se naše odrazy,

Země za zrcadlem vtáhla se stíny

i naše těla