Drahý Hamlete,

posílám Ti existenciální pozdrav plný pochybností a úvah, zda vůbec mohu já, nehodná, psát dopis Tobě, kralevici dánskému. Ne, počkej, ještě tyto stránky netrhej. Ještě ne. Čekáš omílané fráze, kterých máš dost, falešné lichotky, které se Ti hnusí, či snad přiznání k otevřenému nepřátelství, kterého se bojíš? Chyba lávky, můj příteli, pro toto, Ti garantuji, dopis nezahodíš. Učiníš-li to, pak ze zcela odlišných důvodů.

Dovol mi začít. Bohužel nepřijde nic vznešeného, jen prostá otázka. Stále přemýšlíš, jestli žít či nežít, být nebo nebýt? Hm, proč se táži, že? Odpověď Ti vidím na tváři i bez odpovědi rtů. Tyto úvahy Tě pronásledují na každém kroku. Pesimisto! Nebo snad realisto? Tuším, že bys byl raději, kdybych Tě nařkla takto. Chápu. Tvá doba v sobě neskýtá mnoho jednoduchého, proto zastáváš svůj názor, který nám předáváš ve svém poselství: „Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby, sprostoty panstva, útlak samozvanců, soužení lásky, nedobytnost práva, svévoli úřadů a kopance, jež od neschopných musí strpět schopný, sám kdyby moh svůj propouštěcí list si napsat třeba šídlem?“ Odpověď na otázku zní: já! A víš proč? Dříve jsem nad smyslem života přemýšlela velmi často, ba i dnes mé myšlenky tímto směrem zabloudí, ale ve výsledku... ve výsledku mám až neoblomně jasno. Život stojí za veškerá trápení, která nám bolestně popisuješ, protože je to dar, který jsme dostali jen jednou, a vícekrát už nedostaneme šanci se s ním poprat. Tak proč uhýbat, uskakovat, ustupovat. Lehké cesty nebývají těmi správnými, nemyslíš?

Otočme list. Co Tvá spanilá Ofélie? Hraje si, to víš. S Tebou, to také víš. A co nejhůře? I ty si hraješ. Uvědom si, Hamlete, že na začátku hry proti sobě stojí dva rovnocenní soupeři, avšak na konci jeden vítěz a druhý poražený. Rád prohráváš? Ne, omlouvám se, nechci Tě děsit, ale v mnoha známých tragédiích se objevuje varianta obou dvou skolených. Takže vavřínový věnec neshrábne nikdo a on zůstane trčet na Caesarově hlavě, na které, když to pojmeme do důsledků, už také nemá, co pohledávat. O.k., protože Ti píšu já, optimistka, přeji Ti, aby všechny ty láskyplné scény dohromady vyzněly jako bláznivá komedie, ve které i tragika dokáže pobavit celé obecenstvo.

Hamlete, nezlobíš se? Pokud jsi ve čtení došel až sem, gratuluji Ti, jsi opravdu silná nátura a zasloužíš si pochvalu do žákovské knížky. Ale ať si nemyslíš, že oplývám pouze samou kritikou, vezměme to z jiného pohledu. Shledávám na Tobě několik skutečností, které považuji za zajímavé, dokonce mi imponují a snad je i obdivuji. Například ten předstíraný chlad v srdci, když upřímně vyslovuješ věty, které druzí slyšet nechtějí. Skrývá se v Tobě neobyčejně unikátní osobnost a ty to cítíš. Cítíš to při každém svém slově neúprosně bičujícím okolí, při každém svém postoji vyvracejícím dosud neomylné názory, při každém pochybování dokonale skrývaným pod rouškou přemýšlivého mladého muže. Příteli, jestli Ti mohu radit, rozhodni se. Už se rozhodni. Usměrni své touhy určitým směrem, který s jistotou povede Tvé další kroky. V zásadě existují jen dvě cesty – dobrá a zlá. Avšak já nesouhlasím. Možností, jak plně prožít nebo naopak zpackat náš dar života najdeme nespočetně více. Věřím, že si vybereš jednu z těch správných.

Žij krásně, ale básně raději nepiš, to za Tebe zvládnou jiní. Jsi dostatečnou inspirací.

Tvá Hana