<

A klouzáme na vzduchu, čteme den starý noviny, koupený ještě na přístavišti vzducholodí, pozorujeme ptáky a oblaka a zapadající slunce, žhavý, šarlatový. Přemýšlíme, jak se vlastně cítíme – protože to není nijak jasný a jednoznačný.

Vzpomínám, jak jsem sedával ve městě, pod stromem číslo devět a poslouchal pana Artura i Kluka s modrými vlasy. Do příletu k továrnám zbývá ještě několik hodin, nevím to přesně. Nejsem si jistý, jestli to zvládnu – mám chuť vyskočit a vrátit se na zem. Vím ovšem, že bych nelétal, jen se vznášel, ptáci by mě klovali do hlavy. Vzducholoď se jemně vlní ve větru. Nestíhám vnímat, hlavou mi pochoduje velká sedmnáctka – jednička drží telefon a sedmička si nasazuje rukavice, červený, sametový – pak obě číslice zmizí pryč – u továren budeme až příští den.

Probíhá, odehrává se moc věcí najednou, z očí mi unikají písmena a slova, do uší tečou divný zvuky. Natahuju se pro jahody, chci si jich nabrat plný dlaně, ale mizí, rozplývají se, jakoby nikdy nebyly. Kluk s modrými vlasy se mi směje, protože tohle je jeho sen, jeho svět, jeho všechno. Pan Artur kývá hlavou a říká: „Dorazíš k továrnám, zase uvidíš hvězdy, staneš se jejich loutkou, a komety poletí kamkoliv si budeš přát.“

Stačí chvilka a věci se zase dějí normálně. Klouzáme na vzduchu, čteme měsíc starý noviny. Ptáci, oblaka, zapadající slunce.

K továrnám dorazíme ve čtvrtek.

>

Sedíme pod stromem číslo devět, v pohodlných křeslech vypůjčených z nedaleký kavárny. Kluk s modrými vlasy pije nějaký barevný mlíko a pan Artur pozoruje lidi okolo. Svítí slunce, žhavý, šarlatový, hodně hřeje, a když z kapsy vytáhnu hodinky, zjistím, že zapadne až za tři hodiny. Je nesnesitelný vedro, nuda a žádná zábava.

„Modrej,“ obrátím se na Kluka, „neděje se teď ve městě něco, nezačíná se to trochu hýbat?“

Upíjí trochu ze sklenice a zavrtí hlavou. „Vo ničem nevím. Město je teď úplně mrtvý. Totálně odepsaný.“

Artur přikývne. „Nestojí to za nic,“ řekne a dívá se za dvěma dívkami, které kolem stromu číslo devět prošly.

„Chtělo by to něco podniknout,“ říkám.

Kluk s modrými vlasy a pan Artur neodpovídají.

„Nic vás nenapadá?“ pokračuju.

Začínám se slyšet z velké dálky, jako bych cítil, že mi utíkají vlastni ústa. Vytahuju z kapsy plechovou krabičku. Otvírám ji, jsou v ní červený pilulky.

„Co to máš?“ ptá se Kluk s modrými vlasy.

„Prášky, tablety od Doktora. Před týdnem jsem u něj byl.“

Když pan Artur zaslechne, jak mluvím o Doktorovi, odvrátí zrak od okolí, lidí a holek, otočí se, podívá na mě, a strojeně ledabylým hlasem řekne: „Tys mluvil s Doktorem? A co povídal?“

„Nic. Jenom mi dal léky. Mám si je brát kdykoliv začnou měnit tvar.“

Vytahuju jeden prášek z krabičky. Vypadá jako jahoda. Polykám ho, stačí chvilka a slyším se zase normálně.

<

Snažím se vymyslet, co budu dělat, až k továrnám opravdu dorazíme. Na Kluka s modrými vlasy ani na pana Artura se nemůžu spolehnout. Někdy říkají zvláštní věty, dělají divný věci. Netuším, jestli to se mnou pořád myslí dobře.

Otvírám svoji plechovou krabičku. Je prázdná.

>

Kluk s modrými vlasy se dívá, jak léky uklízím zpátky do kapsy. „Myslíš, že se Doktorovi dá věřit? Slyšel jsem, jak lidi vo jeho léčebnejch metodách povídaj ne moc dobrý věci.“

Pan Artur, který už se zase rozhlíží všude okolo, přikyvuje.

Krčím rameny. „Nevím. Ale ty pilulky mi pomáhají. Když oči nebo uši neslouží, jak by měly, když na nebi opět vidím hvězdy nebo slyším jejich hlasy, stačí si vzít jeden prášek a smysly fungujou zase normálně.“

Druhý den se sejdeme v kavárně, kousek do stromu číslo devět, abychom popřemýšleli, co podniknout, jak se dostat z nudy, protivný, otravný, z toho nesnesitelnýho nicnedělání. Sedíme, pijeme mlíko a navrhujeme nápady, plány, jak se zabavit. Problém je, že nám nestačí jen tak něco – mohli bychom jít na nějaký souboje, možná si sami zazápasit, nebo jen tak mlátit lidi na nočních ulicích, pít, zpívat – ale potřebujeme něco víc.

Možná jsme přiliš vázaní na město. Stačilo by odejít a protivná, otravná nuda i nesnesitelný nicnedělání by zmizely. Kluk s Modrými vlasy a pan Artur souhlasí.

Protože naše životy jsou pořád stejný. Sedáváme pod stromem číslo devět, čteme noviny, nebo popíjíme mlíko v týhle kavárně, a přemýšlíme, jak změnit příští dny. Pak začne zapadat slunce, žhavý, šarlatový, a dlouhý stíny lákají slepý ubožáky z jejich skrýší. (Cítí přicházející noc, vypnutý slunce a chtějí si užívat pod bezhvězdnou oblohou. Kývají hlavami, kdykoliv jim do klobouku někdo hodí minci. Za vyžebraný peníze se opíjí a potom, opření o pouliční lampy, zvrací a proklínají svoje sny, tenhle svět, prostě všechno. Když procházím kolem nich, tak na mě plivou, a hází odpadky i nadávky. Tuší, co si o nich myslím, vědí, že v duchu močím do jejich klobouků na těch pár drobáků, co jim kdosi z lítosti dal, vidí, jak se usmívám.)

Chvíli mlčím, hledám ztracenou nit svých myšlenek.

město je pestrobarevná kulisa i rezavá horská dráha

šprýmař, co se nenudí, a světlo ve tmě

jako prázdná oáza hledající svůj stín

město je, ve své podstatě, loutkou hvězd

Když dopovím báseň, Kluk s modrými vlasy a pan Artur se na mě zvláštně dívají. Dávám si do mlíka červenou jahodu a zbytek dne už skoro nic neřeknu.

<

Pokud opravdu dorazíme k továrnám, a podaří se nám je zničit, smést z oblohy, poslat dolů, čeká nás ještě cesta zpátky. Bez červených prášků je pro mě mnohem těžší udržet si jasnou, čistou hlavu – pokud se mi to vůbec daří. Smysly mě klamou – kdykoliv si z novin udělám letadýlko, začne se samo vznášet, ale nelétá, jen ztrácí písmenka. Ty tvoří slova, věty, smějou se mi, připomínají věci, co se už staly, který se jednou děly a pak nikdy neopakovaly. Věci, který jsem zapomněl, protože mě k tomu přinutili.

>

Třetí den nás napadne vrátit na oblohu hvězdy.

Jako obvykle sedíme pod stromem číslo devět. Konverzace se stáčí, plyne odnikud nikam. Zíráme nahoru, mluvíme velký řeči a silný slova, ale dohromady nic pořádnýho. A pak to přijde, znenadání, když se podívám přímo do slunce (ach, moje oči), žhavýho, šarlatovýho a umělýho – vytvářenýho továrnama stejně jako spousty dalších věcí. Rozhodnu se spatřit noční nebe takový, jaký bývalo kdysi. Hned to řeknu Klukovi s modrými vlasy a panu Arturovi. Vysvětlím jim svoje přání, touhu pozorovat v noci místo slepých ubožáků zářící hvězdy. Pochopí to rychle, nejspíš jim prázdná obloha taky vadí.

Až do západu toho umělýho, nepřirozenýho slunce probíráme tenhle nový nápad.

Jsme nadšení.

<

„Podívej se kolem sebe, pořádně se rozhlídni. Co říkáš na vzducholoď, na ptáky, oblaka, slunce? Všechno je v pořádku, všechno je špatně. Snažíš se pochopit svůj sen, můj svět, ale nikdy nepochopíš všechno.

Podívej se kolem sebe, podívej se na svoje přátele, souputníky. Chybí jim tvoje sestra, celí se třesou. Vzpomínáš si na ni, vzpomínáš na svou malou sestřičku?

Vím, že ne. Nepamatuješ si nic. Ženeš se jen za svoji touhou. Uvidíš hvězdy, ale staneš se jejich loutkou. Neuvědomuješ si to.

Oni ano.“

>

Plán je jasný: vlakem odjedeme z města na přístaviště vzducholodí, jednu si koupíme a poletíme s ní vrátit městu jeho noční oblohu.

Pan Artur přináší věci, potřebný, nezbytný, Kluk s modrými vlasy nemá nic, já jen svoji plechovou krabičku. Všechno je snadný, všechno je v pořádku.

>>

„Chceš to slíbit?“

Přikývnutí.

„Komety poletí kamkoliv si budeš přát,“ řekl pan Artur a podíval se na mě. „Slibuji.“

Kolem nás nebylo nic, jen tma a zima a dobrej pocit.

Mlčel, prohlížel si mě. Čekal, co mu povím.

„Dívám se kolem nás a nic nevidím, všechno si představuju. Telefonní dráty, co posílají střípky našeho rozhovoru pryč, aby je lidi mohli poslouchat až jim dojdou jahody, prodavače lízátek, kterej se na mě zvláštně dívá, trochu jako ty, a ptá se, jestli chci zelenomodře pruhovaný, nebo červenobílé kostkovaný, a dny – rozpouštějí se na rudý kapky padající na květy žlutejch tulipánů, kterejch je celý pole okolo továrny, odkud na laně ze špinavejch prostěradel utíká holka bez sukně.

Všechno si prostě představuju: svoje sny, náš svět, ale nikdy ne všechno.“

„Chápu to,“ zašeptal pan Artur.

<

Přichází ke mně, ale nedokážu rozlišit jejich obličeje, pocity, odhalený myšlenky.

„Modrej,“ slyším šeptat svůj hlas.

Dochází mi, že to nemluvím já. Zvuk přichází z mý plechové krabičky. Otvírám ji, uvnitř jsou moje ústa a pořád pořád pořád říkají: „Vyskoč a vrať se na zem.“

Obličeje na mě volají („Nedělej to.“ „Nelétal bys, jen se vznášel.“ „Vydrž přece k továrnám…“), a teď už vím, vzpomínám si, komu patří – panu Arturovi a Klukovi s modrými vlasy.

Beru ústa a vracím je na jejích místo. Vzducholoď se houpe ve větru a slunce, žhavý, šarlatový, pálí pořád víc. Hledám Kluka s modrými vlasy – byl přece tady…

„Modrej?“

Stojí za mnou a směje se mi.

>>

„Věci se nedějí jen tak. Komety poletí kamkoliv si budeš přát, ale až dorazíš k továrnám, zase uvidíš hvězdy a staneš se jejich loutkou.“

„Nic víc?“

„Nic víc,“ řekl a lhal.

>

Na nádraží vidím telefon, starý, oprýskaný. Lze na něm vytočit spoustu číslic, i když nejdou popořadě. Přicházím blíž, točím kličkou. Vybírám si sedmnáctku a zvedám sluchátko.

„Haló?“

Nikdo se neozývá. Kluk s modrými vlasy a pan Artur mě pozorují. Dívám se na ně, snažím se uhodnout, na co myslí. Nejsou nadšení, že někomu volám – vlak jede za několik minut. Když nám ujede, přijdeme o možnost dorazit včas do přístaviště vzducholodí, na úterní trh, a nejvýhodnější nákup – jediný, který si můžeme dovolit – nám proklouzne, uteče pryč a zmizí, stejně jako hvězdy na noční obloze.

„Haló?“ opakuju.

Nic.

Pak se ozve dýchání. Trocha šumu. Tichý, šeptající hlas.

„A slíbíš mi to?“ říká.

>>

A pak, bratře, jsme s panem Arturem letěli k továrnám, kde měl splnit, co slíbil. Čekal tam na nás Kluk s modrými vlasy.

„Jsi připravená?“ zeptal se, nečekal na odpověď a odvedl mě pryč.

Nezapamatovala jsem si nic z vnějšku továren, ani cestu dovnitř.

„Už jsme tu,“ řekl najednou Kluk

Kolem nás nebylo nic, jen bílý světlo a teplo a špatnej pocit.

Ze světla vyšel další člověk, měl bílej plášť a červený, sametový rukavice.

„Zdravím, Modrej.“

„Doktore,“ přikývl Kluk.

Pak jsem se začala vznášet, bratře, a cítila jsem se, jako by mi ptáci klovali do hlavy.

Ale byli to jen oni dva.

<

Usínám.

Probouzím se ve čtvrtek.

>>

Světlo zhaslo, přede mnou se objevilo plátno, nad hlavou hvězdy. Slyším cvakání přístrojů – a potom se ukázal obraz. Začala hrát hudba. Doktor a Kluk s modrými vlasy se dívali na plátno, míhající se barvy a rozmazaný skvrny. Vynořila se z nich postava – moje loutka, bratře, a od jejího těla vedly provázky ke hvězdám. Tančila na kovový zemi, pod skutečnou oblohou.

Kluk s modrými vlasy se mi smál, protože tohle byl jeho sen, jeho svět, jeho všechno. Pan Artur kýval hlavou a říkal: „Dorazila jsi k továrnám, zase vidíš hvězdy, stala ses jejich loutkou, a komety poletí kamkoliv si budeš přát. Ale k čemu ti to bude?“

Doktor, kterej celou dobu mlčel, jim dal znamení.

„Můžu začít,“ řekl.

Odešli.

Zatímco se Doktor připravoval (a já věděla na co), pozorovala jsem plátno.

„Máš poslední možnost,“ řekl jakýsi hlas. „Podívej se kolem sebe, pořádně se rozhlídni. Co říkáš na Doktora, na plátno, svoji loutku, hvězdy? Všechno je v pořádku, všechno je špatně. Chybí ti tvůj bratr. Vzpomínáš si na něj, vzpomínáš na svého velkého bratříčka?“

Až zjistí, že jim nestačím, budou chtít i tebe. Řekla jsem Doktorovi, aby ti pomohl. Udělal to, bratře?

>

„Asi udělal. Ale nevím, jestli to bude dost.“

Vlak houká. Pouštím sluchátko, utíkám na nástupiště.

<

Vynořujeme se, prostupujeme mrakem azurový a béžový páry z továren, pomalu, nejistě. Vzducholoď se trochu třese, možná se jen třesu já. Kluk s modrými vlasy i pan Artur někam zmizeli.

Olizuju svoji plechovou krabičku. Nepomáhá to. Snažím se vnímat správně – nekoukat se na kutálející se dívčí hlavy, necítit nedaleký slunce, žhavý, šarlatový, a pach pálících se vlasů, nemít na jazyku chuť snů, světa a všeho, neslyšet kapky deště, bílý a zářivě oslepující.

Pak se objeví ocelový stěny továrny, překážka mezi hvězdami a jejich loutkami. Přichází Kluk a pan Artur a dívají se vzhůru. Nejsou překvapení, protože už tu byli. Ví, že jsem si to uvědomil, pozoruju je a nejsem schopný jednat.

Kluk se mi směje, přestože kdykoliv se dotkne továren, ztrácí kousek svýho světa.

Na chvíli se věci zase dějí normálně. Klouzáme na vzduchu, čteme měsíc starý noviny. Ptáci, oblaka, umělý slunce – do prázdný plechový krabičky chytám bílý kapky.

Pak se továrna rozestoupí, ukáže trochu vesmírný tmy, zimy a dobrýho pocitu. Přiletí moje sestra, drží ji několik stříbrných provázků, vznáší se mi před očima, poloprůhledná, zdánlivá.

„Takže to končí takhle?“ ptá se mě.

„Ne,“ zavrtím hlavou.

„A co chceš dělat?“ Kluk s modrými vlasy se na mě dívá, ale nehýbe se. „Vrátíš se do města? Sám jsi to řekl: je to pestrobarevná kulisa i horská dráha.“

„Šprýmař, co se nenudí,“ pokračuje pan Artur.

„A světlo ve tmě,“ dokončí moje sestra.

„Město je jen loutkou hvězd,“ říkám. „Stejně jako ty, sestřičko, stejně jako vy dva.“

„Nevíš, vo čem mluvíš,“ směje se Kluk.

Neposlouchám ho. Otvírám plechovou krabičku, na hlavu si vytřepu všechny uvězněný kapky. Pan Artur mě chce zastavit, ale nedokáže to – mý nový světlo, jasný, oslepující, nic nedovolí. Vytrhávám sestře z kůže provázky a přitisknu si je k hlavě – ke splynutí dochází okamžitě.

(„Podívej se kolem sebe, pořádně se rozhlídni. Všechno je v pořádku, všechno je špatně.“)

Když si mě hvězdy začnou přitahovat k sobě, pan Artur a Kluk s modrými vlasy už nemůžou cokoliv udělat. Pozoruju vzducholoď a svoji sestru, leží, nehýbe se. Rozestoupený továrny se zase přibližují, vrací se na svý místo, vidím jak mě chtějí rozdrtit – spojí se dřív než budu nad nimi.

V dálce se objevuje kometa. Kroužím prstem, vybírám pro ni vhodný místo.

Chvíli předtím, než továrny uzavřou průchod, kterým stoupám, kometa mi proletí vysoko nad hlavou, přetrhne provázky vedoucí ke hvězdám a pak narazí do ocelových stěn. Zatímco se konstrukce hroutí, bortí a taví, padám dolů a vyhýbám se vzducholodi – po zásahu rozžhavenýho kusu továrny hoří.

Letím. Nevznáším se.

Vracím se skrz mraky azurový a béžový páry.

Přemýšlím, co se stane dřív: objeví se hvězdy, z oblohy začnou pršet jahody, nebo uvidím svůj stín?

Čekám. Klesám.

Dřív, než zmizí bezhvězdný nebe, mi někdo zakryje oči.