"Tak co dál?"

zeptalo se mě moje svědomí.

No a já

nevěděl, co si myslet mám.

"Proč se ptáš?"

povídám tomu svýmu svědomí,

to však mlčelo už jen,

a zmizelo otevřeným oknem ven.

A tak jsem sám,

to co jediný jsem měl

řeklo good bye.

Venku noc už začíná

a tak se dát

do ulic hledat ňáký svědomí

už nemá cenu jít,

vždyť ztratilo by se v černé tmě jak nic.

Šel bych už spát,

ale někdo náhle zazvoní,

"co to má být?"

za dveřmi stojí moje svědomí

a v doprovodu s ním

další jeho kámoši - prej tréma, stesk a splín,

tak jim říkám o vás nestojím.

Koukejte zas jít!

Ne tady nejste nikdy vítaní,

nechci vás mít,

a pak jsem je vyrazil ze dveří.

"Jdem zas žít!"

podávám ruku svýmu svědomí