Školení
Nekonečně se vleklo. Školiteli nebylo téměř rozumět, a teď, odpoledne, už bylo nad mé síly luštit grafy, které se míhaly po plátně jako koně na kolotoči.
Spát, spát a zase spát…ráno jsem si neprozíravě sedl do první řady, takže teď jsem musel udržet oči za každou cenu otevřené. Ještěže jsou mobily. Vypnul jsem zvuk a už druhou hodinu si psal s Elen. Prodávala v poměrně drahém butiku, takže se v práci většinu času nudila, a proto odepisovala téměř okamžitě.
Už mi stačila vypsat všechny novinky včetně školních výsledků dětí v posledních dvou týdnech, a přešla na to, jaké ušila podle časopisu Schöner Wohnen záclony.
To už mě nebralo. /Ale pořád lepší, než usnout na školení o dopadech spojení s EU na náš resort/.
Abyste rozuměli: psát si s Elenou zas nebyl takový intelektuální zážitek. Byla spíš pěkná, než chytrá, na hlubší myšlenky jí neužil.
Záclony mě fakt nebraly, tak jsem jí začal špičkovat:
- az prijedu, strhnu je a zabalim te do nich
Obratem přišlo:
- jeje, to ne, kdo by je zas povesil
Nevšímal jsem si toho a pokračoval:
-a pak se na nich budeme milovat
Odpověď:
- Zehlila jsem je dve hodiny
Přestávalo mě to bavit, konverzace nic moc, ale kdyby chtěla, dal bych si říct, to zas jo. Při t o m nemluvila.
- Kocicko, muzu dneska prijit?
- Když ja nevim…
Co zas neví? Proč nenapíše JO nebo NE nebo PŘIJĎ nebo NECHOĎ??? Vždyť mi to sama navrhla. Děti jsou prý u babičky a Staník/ jako její manžel/ na služební cestě. Tak ještě poslední pokus:
- Kocicko, ja te chci, chces me taky?
Teď se pro změnu ztrácel signál. Musel jsem se zkroutit jako paragraf, abych měl na displeji aspoň jednu čárku. Pořád jsem se snažil předstírat zaujatou pozornost, takže jsem číslo vyťukal popaměti.
Tentokrát jsem se odpovědi nedočkal. Zřejmě do butiku někdo přišel a Elen prodávala.
Školení ale brzy skončilo, dotazy žádné nebyly, jak jsem zpozoroval, dobrá polovina kolegů si rychle schovávala mobily.
Posbíral jsem věci a vyšel ven. Tak Elena asi dneska nebude, že bych vyrazil do Diamantu? Chodívaly tam pěkné vysokoškolačky.
Na rameno mi dopadla ruka s prsteny. Moje vedoucí, po straně jsme jí říkali Barbína Turbína, zavrkala: - Pane inženýre, měl byste chvilku?
/Ježíšmarjá, co zase chce/ - O co jde? a už jsem si sedal do klubovky u zdi.
Vedoucí byla nějaká fakt divná. Padesátiletý diblík, a teď se navíc uculovala jako sedmnáctka. Tady snad ne, pane inženýre…Vmanévrovala mě do vedlejšího baru. Vzhledem k tomu, že za pár dnů měla rozhodovat o čtvrtletních prémiích, nedalo se odmítnout.
Když nám vrchní přinesl kafe, Barbína Turbína zamávala řasami, až se jí odrolil makeup:
- Pane inženýre, musím říct, že jsem to nečekala, ale o to milejší je to nabídka. Nakonec, a upravila si ramínko podprsenky, - bydlím jen pár bloků odtud.
Konsternovaně jsem zíral na text, který jsem před koncem školení odeslal Elen.
Kocicko, ja te chci, chces me taky?
|