Matematik

“Někdy se dívám na barevné kruhy kolem lamp, na třpyt černé silnice, do oken se záclonami, na hodinky, kdy mi už pojede autobus, pane Smolík, někdy je noc průzračnější, než-li den. Pohroužené věci v tajemném nedohlednu mohou být tím blíže, čím je větší tma, pane Smolík, jen v noci se může člověk dotknout tajemství už v dosahu umouněné ruky.“

„Tak proč jste mi ukradl ten další sud s pivem?“ Pomalu pouštěl pan Smolík právě odchyceného vetřelce, už tolik neburácel, ten podivný člověk jej začínal zajímat. Sotva to však udělal, kluk vzal nohy na ramena a zmizel v té své průzračné tmě. Pan Smolík za ním neuvěřitelně hleděl, chvíli přemýšlel, zda nejde o přízrak, posadil se na schod na zápraží a vytáhl z podlavice zteplalé pivo.

„Vždyť já už mám jenom Tebe, „ pohladil lahvinku, sotva ji otevřel a oblízl pěnu od hrdla. Přemýšlel nad tím podivným klukem, kterého tady ve vsi ještě nespatřil. To už byl pátý sud, který ze dvora tento rok zmizel. Pátý a poslední.

„Kvůli těm sudům jsem se tu pohádal už s kde kým a nakonec, skoro při činu, chytnu v kůlně takového cvoka. No jo, ale ten kluk nic nenesl..“rozvzpomínal se rychle pan Smolík na ten svůj kočkovitý hmat do černého prázdna, „byl to vůbec on? Určitě. Šel si pro další , mizera,“ změřil pohledem hladinu v láhvi, „člověk má před důchodem, celý život jej nikdo pořádně neokrade a na starý kolena...ha, takový divný floutek! Vedl pořád takové divné řeči, pane Smolík, pane Smolík. Kdepak, je jiná doba, tihle noví kumpáni už chodí do školy. To není, jako za našeho táty, který celou noc číhal s holí u kurníku, až vyleze cigán pro slepici. Dnes už jsou lidi mazanější, pěkně slušně na člověka...ten samá důvěra a bác ho...je bez sudu.“

Krknul si pan Smolík a opět se po těch úsudcích pomalu, ale zdatně rozčílil. Pak se zvedl, zabouchl za sebou dveře, rozsvítil v kuchyni a jal se opravovat písemky.

„Integrál z jedné je jedna! Ne, ten Jagurčák neprojde, tohle ví i dítě! Jagurčák, Oktavíán Jagurčák, takové jméno, to už i Ti rodiče museli být tehdy...ne, nebudu se rozčilovat. Rozthal první kontrolní test, který coby lektor matematiky nechal napsat studentům. Když z testu zbyly jen kousky, které ještě poslintal, jak si zuby ze vzteku vypomáhal, uvědomil si, že jej musí studentu Jagurčákovi ještě vrátit, že mu musí bohužel ještě ukázat, kde chybil. Uvědomil si, že dnes není po té příhodě se sudem naladěn, nechal testy na stole a šel spát. Poránu sedl na kolo a pustil to se síťovkou na rohlíky z kopce do Jednoty. Byla neděle a po nočním slejváku voněl vzduch babím létem.

„Tak já Tě představím dědovi,“ brala jednoho babího odpoledne profesorova vnučka Marie  Milana za ruku.

„To jako myslíš ke Smolíkovi?“ zrozpačitěl Milan , který měl Mariina dědu ve škole shodou okolností na matematiku. Rázem si vybavil, jak se plouží chodbou, neodpovídaje na pozdravy a jak i ve svém pokročilém důchodovém věku vybíhá schody po dvou. Pan profesor Smolík měl dlouhé chlupaté obočí, které se mu opíralo o obroučky brýlí, že člověk nevěděl, co sleduje. Každou hodinu začínal zkoušením a bezpečně se jedné z obětí optal: „A teď vy, víte, co je to tautológie?“ Nikdo přesně popravdě řečeno netušil, co to tajemné slovo znamená, vymýšlel rozličné definice, dokud nakonec pan profesor Smolík nemávl rukou a neodsekl „sedněte si!“

„A nemohu být Marie představen dědovi až skončíme školou“ opět zareagoval na Mariino přikývnutí a mlčení Milan, který už od přírody neměl rád setkání s lidmi, které nezná. Natož s tím podivínem, který o něm jistě smýšlí všelijak. Navíc ani neví, že mu právě on, „Milane sedněte si“, chodí s vnučkou.

„Prostě půjdeš, jinak si budu myslet, že mne nemáš rád.“ zúžila nebezpečně rty Marie.

„Co mám s Tebou dělat...“ vydechl Milan a v té chvíli si připadal, jako když se vyšvihl do pozoru a za krkem uslyšel chlaplavé...“víte, co je to tautológie?“

Sotva přišli k panu Smolíkovi, ten seděl na zápraží hledíce před sebe. Milan pozdravil jako první. Pan Smolík neodpověděl ani na Mariino dědo, což bylo u starého mrštného pedagoga neobvyklé. Pořád cosi žmoulal v ústech a když člověk následoval jeho ostrý výraz, skončil kdesi neznámo kde v trávě.

Marie se rozpačitě zadívala na Milana, neboť, i když to nechtěla přiznat, byla z dědovi první reakce nervózní. Děda byl fajn, avšak předpovědět u celoživotního matematika jedinou vteřinu jeho života znamenalo, řečeno jeho vlastním jazykem, zvolit si na Gaussově křivce náhodně bod a netušit nic o jeho souřadnicích. Řečeno jazykem normálního člověka – tok myšlenek starého profesora sledovat nešel. Když už k panu Smolíkovi stáli tváří v tvář, profesor se probral ze zamyšlení a pozval oba na čaj.

Řekl: „Pojďte, když už jste sem razili takový kus cesty, dám vám každému k čaji rohlík.“

Žádný údiv, žádné dotazy, choval se tak, jako kdyby s jejich náhodnou návštěvou počítal. Postavil v kuchyni konvici a optal se Marie, co doma. Ta si rychle vzpomněla, že měla mamka před týdnem narozeniny a přitom zapomněla ...

„To přeci vím, jsem sice starej, ale ne ... že jo, Jiroušku!“ popošel od konvice k Milanovi, aby jej plácl po zádech a opět se navrátil ke vroucí vodě: „ nejsem pitomej ... jsem chtěl říci. Slavil jsem ty narozeniny Tvojí mamky přeci s váma. A co vy Jiroušku, už víte, co to je medián?“

Pokračoval a oběma přišlo, že se tou hrou upřímně baví. Milan se podíval na Marii a pak s naprostou samozřejmostí pravil „... přeci prostřední bod v řadě.“

„No to to trvalo,“ rozchechtal se pan Smolík, zatímco utíral hadrem rozlitou vodu na ubruse po konvici. Milan udělal několik rychlých pohybů, že by pomohl a než-li stačil cokoli udělat, všiml si na stole listu papíru – písemky Oktaviána Jagurčáka, jeho spolužáka. Ležela tam do půle opravená. Podle rudých záznamů profesora přesně tušil, kde svou práci dokončil.

Jakmile si toho pan Smolík povšiml, popadl písemku, na kterou kvůli předešlému večeru úpěnlivě po celý den myslel a založil ji do desek, které měl ledabile pohozené na polici za Mariinou hlavou. „Dneska jsem měl divný sen“ – sotva list založil, začal vypravovat příběh, který mu uvízl v hlavě. „Měl jsem sen, že mi někdo krade sudy s pivem, které ležely na dvoře – a to jsem – jak jistě Milane vítě – zapřísáhlý abstinent.“ Pátravě pohlédl do očí svým dvěma návštěvníkům, pozorně během jediného okamžiku projel jejich zornicemi, jako by se ptal, zda již neokusili alkohol. Po mírné odmlce pokračoval: „Ten sen mne pronásleduje už několikátou noc a vzhledem k tomu, že mi dnes ukradl někdo poslední sud z řady soudků, o kterých se mi zdává, předpokládám, že už budu moci klidně spát. Pijete pivo Milane?“

Milan s sebou trhl a popravdě odpověděl, že pivo pije.

„To je dobře Milane, ale nepijte ho moc!“ Vstyčil profesor ostrý ukazovák ke stropu a pokračoval... „A pokaždé v tom snu roztrhám něčí test. Všiml jsem si, že když druhý den naklušu do třídy, prvně zaparkuji pohled na tom studentovi, čí test jsem ve snu předešlou noc v zubech roztrhal. On nic netuší, já ano. Hahá...“ vykřikl chraplavě, „bojíte se?“

„Ne dědo, pokračuj, je to zajímavé,“  chytila se slova Marie.

„Jo, je to zajímavé,“ pokýval hlavou Milan.

„Nebuďte tak slušní, sakrá...“ zaduněl profesorův hluboký hlas. „Prostě jsem chtěl říci, že jsem si ve svých skoro osmdesáti letech povšiml, že náš svět není stochastický, ale že je leckdy řízený sny. Že nevědomky sledujeme přes den věci, na které jsme byli ve snech upozorněni, s nikým o tom nemluvíme, neboť bychom si mohli připadat jako cvoci. Že jó...“ ukončil svou přednášku v kuchyni pan profesor Smolík a konečně se posadil. „Ale o vás, Milane, se mi nikdy nezdálo, co tu děláte? Jdete na konzultaci?“

„Ten přímý dotaz Milan nečekal. Profesor se potěšeně usmál a dodal: „Líbíte se mi, člověče...je vidět, že vás matematika zajímá. A víte, že jste letos první, kdo za mnou takto přišel?“

Spěšně vzal do ruky Děmidoviče a rozevíral jej pln štěstí se slovy: „Tak, co Vás trápí?“

„Milana trápí integrály dědo...no pověz, jak jsme spolu počítali tuhle tu šestou kapitolu?“ nechtěla Marie dlouho Milana trápit, čímž ten musel vynalézt hbitě problém. O integrálech totiž neměl tušení, po škole šel s klukama na pivo a v oktávě je teprve začínali brát.

„Integrály? Zajiskřili profesoru oči, nalistoval šestou kapitolu a hned zadal první příklad, který začal hbitě sám řešit. Milan s loktem podepřenou hlavou poslouchal a Marie šla spát. „lehni si Milane do pokoje na gauč,“ zívla cestou, jakoby jej počítala do rodiny  a on jen a pravda, potěšeně škytl: „Jistě, Marie, hezké sny.“

A tak pan profesor vykládal a vykládal i když minula půlnoc, šťastnen, že tu noc nemusí být doma sám.