|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Vyprávělo se mezi lidmi: „Každá hvězda má svou duši. Každá jedna z nich je originál, neopakovatelná individualita. Pokaždé když pozvednou oči k nočnímu nebi, mohou ti vnímaví z nás přijmout něco z jejich nálad, emocí, citů… Každá září jinak. A přece jsou si tolik podobné. Tento příběh je starý tak jako je stará sama Země a možná, že v jednom ze svých nesčetných opakování je ještě mnohem starší. Když bylo Slunce mladé, mělo věrného přítele – moudrého rádce, kterého nadevše milovalo. Ve své mladické pýše však dokázalo projevovat lásku staré hvězdě jen skrze posměch a pohrdlivé urážky. I proto ho zpráva o smrti letitého druha jednoho večera zasáhla nebývalou silou, tisíckrát znásobenou pocitem viny a vlastního selhání. Celou noc se Slunce utápělo ve své bolesti a zármutku. Celou noc bylo osamělé, sžírané marností. A to se nemělo stát. Ráno Slunce vyšlo a zem byla sežehnuta jeho žalem a bezmocnou zlobou. Tráva shořela, vody vyvřely, skály žárem popukaly. Celá Země trpěla a s ní všechno živé. Byly to těžké časy pro člověka i zvěř. K tomu už nikdy nesmí znovu dojít. Dnes je Slunce mnohokrát starší než bylo tehdy, jeho prchlivost a nevyzpytatelnost oslabily, jeho bolest utlumil čas. Přesto tento příběh nesmí být zapomenut. Lidé musí vycházet pod hvězdnou oblohu, cítit její krásu, žal i štěstí. Musí vnímat záři hvězd, chlácholit smutné, radovat se s veselými, brát od blahosklonných, klečet před rozhněvanými. Nikdy nesmí nechat hvězdy samotné a zapomenout…“
Vypráví se mezi hvězdami: „Je tomu již příliš dávno, co mezi námi a lidmi vládlo souznění. Hvězdy jsou mocné, jsou převelice hrdé, ale také velmi zranitelné. Bylo nám potřeba lidského porozumění, soucitu a především naslouchání. Lidé, vyděšení příběhem o Slunci, stavěli z počátku náš vzájemný vztah na strachu a porobě. Brzy však zjistili, že jim můžeme nabídnout mnohem více než klid a pocit bezpečí. Odrazily se v nich naše vlastní emoce. Bez nás by nikdy nepoznali všechny hloubky lásky či přátelství, nikdy by neprožili skutečný žal a po něm pravé štěstí. Jenže lidé se nám vzdálili, začali přemýšlet jinak a vzájemně jsme se odcizili. Málokterý z nich dnes zastaví, aby s námi promluvil nebo alespoň v tichosti naslouchal. Občas někdo vzdechne: „Padá hvězda…Jak je nádherná.“ Jak cizí nám ty věty připadají… Teskníme po lidech jací bývali kdysi, po dlouhých temných nocích. Stále vzpomínáme, ale lidé…ti už dávno zapomněli.“
|
|
|