Sedím v noci v kuchyni u stolu, něco chce být napsáno. Ale brání se to, na papíře je pár rozházených poznámek. A jenom tak bokem si tam vyroste tohle. Jako plíseň. 

Dnešní (Lžičky)

Zase se opozdil. Je mu to trapné –

ona už usnula, on ještě nespící.

Rukou ji obejme, tiše to klapne,

zapadnou do sebe jak lžíce ke lžíci.

Noc je černá jako káva,

noc je kuna pod pyžamem,

noc je ruka nenechavá,

kdo je žízeň, kdo je pramen?

Noc je klubko černé vlny,

noc je šramot pod postelí,

každý z nás je neúplný,

dvakrát půl je jeden celý.

O její šíji se opírá tváří,

ve vlasech schovaný jak měsíc za mraky,

místo něj oni dva temnotou září.

Je lžíce ze stříbra, je lžíce z alpaky.

Noc je klubko černé vlny,

noc je šramot pod postelí,

každý z nás je neúplný,

dvakrát půl je jeden celý.