Ta desátá I.část
Dámské toalety svůdně šustí o lesklé parkety
a orchestr falešně hraje rádoby valčík Na krásném Dunaji.
Špitání.Šeptání.Tlachání.
Zdvihnuté obočí,výmluvný pohled,
rudou rtěnkou vyzývavě namalované rty
a cinkot sklenic šampaňského.
Dívka v bleděmodrém stojící opodál,
která nezúčastněně pozoruje zábavu kolem,
rozevřela vějíř z rajčích per.
Horko k zalknutí.
Ovzduší v sále se žene k pokraji nervového kolapsu
a obyčejné lidské srdce...
Dívka dobrovolně odchází ven,ven do zahrad.
Dál,dál od společnosti posedlé sexem a naditým měšcem.
Hloub,hloub jí lákají ztichlá zákoutí,
růžové keře a oživlé kašny a fontány.
Bílý písek vzpráví květinám pohádku o zimní královně
a voda v jezísku zchlazuje bílým leknínům horké hlavy.
Po chvíli znavená chůzí dívka usedá v altánu na lavičku
a zrak upře k obloze.
,,Mít tu moc a utrhnout všechny ty hvězdy
a zaplést si je do vlasů a nebo, žije tam na nich
někdo stejný,jako třeba já, jak mi o tom kdysi
dědeček vyprávěl,"přemítá.Ale...zahoukání sovy ji
razantně vrací do tvrdého reálu.
Nejistě se rozhlédne kolem.
,,Co mám dělat?Vrátit se tam k nim, a nebo se vrátit domů?"
Povzdechne si.
A tu náhle prostě a jednoduše,
zčistajasna,
se za jejími zády ozve příjemný hlas:
,,Ač mě vidíč nebo nevidíš,
ač víš či nevíš,
kdo jsem,
bát se mě nemusíš!
Zavři oči.
Podej mi ruce a nech se vést.
Za chvíli tvé potíže zmizí."...
Praotče,Pramatko,
z kůže se svlékněte
a vy,Plejbojové z Nemanic, a vy,Štěnice ze zámků a podzámčí,
zapalte tři svíce žárem srdcí svých
a ty, kouzelníku, nebledni závistí
ned těmi choulostivými kouzly! |