PŘED STO LETY

Připadá mi to jako před sto lety, ale je to teprve čtvrt století, kdy jsem byl malým chlapcem. Ten malý chlapec musel občas vzít tašku a jít na nákup do Smíšeného zboží na opačném konci vesnice. Na papírku měl napsáno, co má přinést. A protože ještě neuměl číst, papírek pokaždé předložil paní prodavačce a ta mu vše potřebné naložila do košíku. Později se číst naučil, protože však nemohl něco najít a nevěděl, jak jinak by si řekl o pomoc, oslovil prodavačku stejně: „Můžete mi to přečíst?“ Paní prodavačka hned věděla: „Ty to umíš přečíst, ty nevíš, kde to je.“ Usmála se širokým úsměvem a už zahanbenému chlapci kladla do košíku: strouhanku, pytlík mouky, kvasnice. „Ostatní už zvládneš sám, nebo ne?“  Přikývl jsem stydlivě a přidal do košíku zbývající věci. Půlku chleba, šest rohlíků, máslo a mléko. Ouha, mléko. Jestli jsem něco k smrti nerad kupoval, pak to byla právě tato nenápadná bílá tekutina. Ne, proti mléku samotnému jsem neměl vůbec nic, z čeho jsem měl hrůzu, byly igelitové pytlíky, ve kterých se prodávalo, a které tak rády tekly. Nekonečně dlouho jsem stál nad bednou, kde byly uložené, bral jsem jeden pytlík po druhém do rukou, všemožně jsem je obracel, ze všech stran je prohlížel a hledal, jestli někde skrytou prasklinkou neteče. Vybral jsem ten správný, odnesl ho k pokladně a zaplatil, uložil ho nahoru do tašky. Pak jsem šel, tak opatrně jsem vykračoval, jako bych nesl samá vajíčka, ale za chvíli jsem viděl, že mi z tašky něco po kapičkách uniká, a bylo to bílé a bylo to mléko, na které jsem dával takový pozor. Z chleba byla žemlovka a z rohlíků jakbysmet a na silnici loužička a já jsem pospíchal zpátky do obchodu, zanechávaje za sebou mléčnou stopu, úzkou bílou čáru, z které si každý mohl přečíst, co se stalo. Srdce jsem měl až v krku a přece jsem šel, šel jsem za prodavačkou, provinile jsem sklonil hlavu a tiše vyslovil onu smrtící větu: „Mně teče mléko.“ Prodavačka sáhla do tašky a mléko vyndala, pak ho kamsi odnesla a mě přinesla nový pytlík. A já jsem ho už vůbec nekontroloval, honem jsem ho strčil do tašky. Moc jsem se styděl za ten mokrý, mlékem nasáklý chleba, bál jsem se, aby mi ho třeba taky nechtěla vyměnit. Rychle jsem utíkal domů. Už jsem nemyslel, co je s mlékem, jestli teče nebo ne, prostě jsem už chtěl být doma, abych podruhé a naposled vyslovil, při čem jsem pokaždé tolik trpěl: „Mě prasklo mléko.“

Na mléko se má chodit s plechovou konvičkou, tak jako jsem pro ně s maminkou chodili. Přes kopec na Záhoří, do statku k Ivánům, kde se procházejí pávi s krásnými barevnými ocasy a v chlévě mají živou krávu. Holýma rukama tahala ji paní Ivánová za cecíčky a mléko crčelo, potůčkem zvonivě stříkalo do kbelíku. Kráva stála a bylo jí to jedno, ale po mně, po mně se ohlédla. Ano, měl jsem chuť natáhnout ruku, mít v ní trs trávy a tu trávu jí podat, čekat, jestli si vezme, bát se její velké hlavy, obrovských očí, rohů, co kdyby mě nabraly. Nikdy jsem to neudělal, vůbec jsem se nedokázal pohnout, prostě jsem stál a díval se a kbelík se plnil a plnila se konvička a já jsem ji nesl domů, na chvíli jsem si ji vždy půjčil od maminky. V druhé ruce jsem měl krásné paví pero třpytící se ve slunci, které tak krásně svítilo a hřálo. Šli jste přes pole a sadem a mléka v konvičce ubývalo, jak jsme se zastavovali a pili sladké doušky. Měl jsem potom pod nosem knír div ne jako dragoun a maminka se smála, až si z toho musela sednout do trávy. Smál jsem se spolu s ní, i ona měla pod nosem krásně bílé fousky. Tak jsme spolu seděli na stráni a přehlíželi kraj, který nikde nekončil, ani nezačínal, který byl zalitý sluncem a tam nahoře přecházel rovnou do nebe, na kterém se klidně popásaly naducané Stračeny a Bětky.