Něco padá z nebe. Skáču v rybníčkách a vůbec nevadí, že mě vidí hvězdy. Vůbec nevadí, že to je mokré, hlavně, že nic není nudné. Padá toho čím dál víc a já jsem čím dál víc šťastnější. Padá štěstí snad? Rychle strhávám klobouk a chytám to do něj. Chci ti toho přinést co nejvíc. Chci ti dát štěstí. Běhám sem a tam. Chci ti chytit všechno. Nejsem mrzutý z toho, že spousta mi uniká. Je ho tu dost pro všechny. Ten nápad mi ještě zvedá náladu, a tak tančím. Tančím cestou k tobě. Možná zpívám, ale nevidím, zda se mi hýbají ústa. Něco slyším. Zpěv. Zpívá snad to, co si nesu v klobouku? Umí štěstí zpívat? Mělo by. Šťastní lidé většinou zpívají. Kdo jiný by je naučil zpívat, když ne ten, kvůli kterému zpívají? „Nauč mě také zpívat!“ křičím na to něco, co lehce šplíchá a přetéká přes kraje mého klobouku. Pak prosím, ještě jednou. Nevadí, chrstnu si to do tváře. Náhle zpívám. Znovu ti nachytám celý klobouk toho, co mě naučilo zpívat. A zpívá vše, čeho se štěstí dotýká. Zpívá chodník, popelnice, okenní tabulky i vítr. Dokonce i vítr hvízdavě zpívá. Parapety hrají svou: „Ping, pong…“ Chodník šumí jak se přes něj ta spousta valí, aby naučila zpívat i ostatní. Už jsem tu, možná příliš teatrálně zvednu ruku, zaklepu na tvoje dveře a ty mi také zpívají. Otevřeš a já ti okamžitě cáknu vše z mého klobouku do tváře. Nejsi na tolik štěstí najednou připravená, a tak legračně kulíš oči a lapeš po dechu. Pak se ale začneš smát. A tvůj smích je nejkrásnější píseň na světě. Padáš mi do náruče, pak tedy tančíme spolu. Já jsem promoklí až na kost, tobě to však nevadí, možná proto jsi za chvílí stejně šťastná jako já. Líbáš mě. Zarážím se, působíš stejně jako to, co mi ve stružkách stéká po tvářích. Ne, působíš o moc víc. Dívám se Ti do očí: „Ty jsi moje štěstí!“ křičím a směju se. „Miluju Tě! Daroval jsi mi déšť!“ odpovídáš mi křičíc se zakloněnou hlavou do nebes. Já tě pak tisknu ještě pevněji a možná líbám ještě láskyplněji. Je to déšť! Proto Tě také miluji, umíš všemu dát jméno.

            Oba mlčíme, jsme si však blíž než kdy jindy. Vůbec to není tím, že jsi tak blízko mě. Stačí jen uvolnit hlavu a ona sama klesne na tvoje hebké rameno. Svět je tak strašlivě daleko od každého z nás a možná právě proto svítí hvězdy víc než obvykle. Zbytek světa nasedl na velký vůz a odjel do přízračné dálavy. Právě ta dálava nás tlačí k sobě. Každý máme tu svou. Každá bolí jinak a obě stejně. Možná proto, že velký vůz má stejného kočího. Tíživé ticho je lehké jak pírko. Oba mluvíme jen trochu, ale přece. Asi se bojíme té lehkosti mlčení. Mlčení prozradí víc než slova a mi se bojíme, že se prořekneme. Malý vůz na nás stále čeká, ale mi nechceme nastoupit, nechceme dohonit ten velký. Místo toho pouštíme straky z našich srdcí. Krademe si to lesklé z našich srdcí navzájem, protože nám to chybí. Dálava nám to vzala. Bereme jen po ždibečkách obrovské kusy. Víme, že je to víc než na přátelství a méně než na lásku. Ten okamžik je ve své mlčící absurditě silnější než láska. Každý si necháme klíček od toho posledního zbytku k lásce. Ten jsme nevzali. Bojíme se, že ho dostaneme a bojíme se, že ho ztratíme. Toužíme po něm a nechceme ho. Nechceme udělat chybu, která nebude první ani poslední. Bojíme se, že ten poslední částeček rozmačká těžká věčnost přátelství. Proto oba skrýváme klíček hluboko do své duše a nastupujeme. Vracíme se do dálavy. Možná se opět trochu rozdělujeme, ale máme každý svou dálavu. Společnou. Nevadí, že rozbíjíme tu blízkost absurdního okamžiku. Víme, že se jednou vrátíme, až bude dálava zase bolet. Máme přece klíčky.