Daruj mi...
Z příběhu?
Ne, z těch sutin,
od tam, kde jsem tě ztratila.
Z dávna, ze střepin...
Ale vždyť je to pryč.
Zase JSME,
ale jinak, jen ti připomínám,
mapuji okamžiky jako bych nabíral rýčem.
Pak je odhoď, narovnáme se, zmlkneme.
Tehdy ses tolik ostýchal, v té pustevně,
vzít si tu misku, karafu s vodou,
úzkým skalním otvorem,
dychtivý poznat zasvět, skoro v mdlobách, sám...
Ale tys mi za mák nevěřila, čekala´s
kdy to vzdám, nechápala´s,
jak prudce a jedinečně ten Etrusk léčí duši příběhů
že ve zdánlivém je rozhodností možné všechno.
A přeci pak, to musím říct...
ten proud světla tryskající ti ze srdce,
po dlouhém usebrání, vše tkané bez výhrad odhozeno,
bez odměn, nároků!
Dosud mne mrazí z tvé rozhodnosti záměru
jak jsi v střídání tmy s polotmou ničil i ty poslední iluze
svítil si dávnou lampou prapůvodu...
pro nás, pro oba...
Viděl jsem tě pak nad sebou,
plakala´s,
že jsem odešel opustil tě, tak náhle
volala´s mne zpět...
Bála jsem se, tolik jsem se bála.
Sedněme si teď, dokud to trvá,
sluncem a lunou našich hrudí k sobě
sviťme tam, kam se tak dlouho marně
plahočíla naše touha
|