Bylo podivné odpoledne uprostřed týdne a mňága
jí o tom zrovna zpívala. Do pravýho ucha víc
nahlas, do levýho míň. Blbly jí sluchátka,
šílela z toho. Opřela se hlavou o špinavý
okýnko a pokoušela se nasměrovat svý myšlenky
jinam, než zpátky k němu. Šlo to dost těžko. Vlastně to
spíš nešlo vůbec. Přivřela oči a jenom si tiše
přála, aby už tohle bylo za ní.
Vystoupila z
tramvaje a po známý trase se vydala domů. Domů.
Domůdomůdomůdomů... V duchu se tomu smála. Dneska naposled
mohla to slovo použít v souvislosti s jeho bytem. Nevěděla,
kam půjde, neměla plán. Chtěla si jen sbalit svejch pár
švestek a co nejrychlejš se ztratit. Z jeho života.
Možná i ze svýho. Začít znovu. Někde jinde.
Kdekoliv, jakkoliv, hlavně bez něj.
Hledala po kapsách
klíče, ale vypařily se. Několikrát zaklepala. Věděla,
že je doma, svítilo se v kuchyni. Otevřel jí jen v
džínách a koukal na ni jak na zjevení. "Čau,
co tady děláš?" Vyrazilo jí to dech. Jak
se opovažuje? "Přišla jsem si pro svoje věci,"
odsekla a nahrnula se dovnitř, ale on ji zarazil. "Ty sis tu
ještě něco nechala?" "Cože?!" rozhodila
nechápavě rukama. "Jak to myslíš - ještě
něco?! Stěhuju se." "To je teda novinka... Neodnesla sis
náhodou všechny věci ve středu?" "Ve
středu?" zašklebila se ironicky. "Není
náhodou dneska středa?" "Myslíš
to vážně? Lucie? Jsi v pořádku?" "A
ty?!" "Praštila ses někde do hlavy? Nebo na co si
to tady hraješ?! Zaspala si dva dny? Nebo do tebe ten tvůj
Pavel láduje nějaký svinstvo?" Jen co to dořekl,
zarazil se. "Hele... Fakt radši běž." "Pavel?"
opakovala nechápavě a koukala do prázdna. "Nech
prosim tě tý komedie, já na to fakt nejsem zvědavej...
Nevim, vo co ti de, ale neni mi to moc příjemný, jasný?
Lucie?!" "Jo," kejvla po chvilce hlavou a pomalu
vykráčela z bytu. Klepaly se jí kolena. "Nezlob
se, sem trochu zmatená," mávla rukou a pokusila se
o úsměv. "Čau," zavrtěl hlavou a zavřel za sebou
dveře.
Jako v tranzu sešla po schodech a dole se
sesunula podél zdi na zem. Vyděšeně zírala do
tmy a ničemu nerozuměla. Vyndala z kapsy telefon a roztřesenou rukou
došipkovala na datum. Dvacátýho prvního.
Pátek. Hystericky se tomu zasmála. Nemohla najít
cigára. Psychicky labilní blázen neschopnej
vnímat realitu? Nebo je fakticky sjetá? Možná
že Pavel vážně - ... Pavel. "Kdo je kurva
Pavel," procedila zoufale mezi zuby a znovu prohledávala
kapsy, ale cigára se vypařily stejně jako klíče. Bylo
to čim dál divnější a pak jí upadl
telefon. Vzpamatovala se. Přestala brečet a se spásnou
myšlenkou ho sebrala ze země. Projížděla seznam jméno
po jménu, až narazila na to správný. Byl tam.
Opravdu tam byl. Zamotala se jí hlava. Nevěděla, jestli má
mít radost nebo se bát. A tak měla radost a bála
se. Přiložila mobil k uchu a prázdnou studenou chodbou se
rozléhalo tlumené vyzvánění mísené
s tlukotem jejího srdce.
---
Vyběhl schody a naivně doufal, že bude doma, ačkoliv tam někde
vzadu v rohu tušil, že je to dost nepravděpodobný.
Varovala ho, že bude dneska trochu mimo. Odemkl dveře a prošel
všechny pokoje. Nevěděl, co od ní čekat, dobu jejího
návratu se neodvažoval ani odhadnout. Postavil vodu na kafe a
chvilku na to se ozval telefon. "No konečně..." ulevil
si do sluchátka. Na druhym konci trochu zaraženej hlas.
"Pavle?" "No?" "Přijedeš pro
mě?" "Kde jsi?" "Na konečný
osmičky." "Tak vydrž, sem tam za
chvilku."
---
Vyhlížela káru,
motorka ji překvapile, ale mile. Stejně jako její řidič.
Pozdravil ji strohým čau a podal jí helmu. Neznala ho.
Někoho jí připomínal, jen vzdáleně, jako někoho,
o kom se jí kdysi zdálo nebo koho potkala ve městě, ale
blíž ho neregistrovala. Měl delší hnědý
vlasy a přísnej škvírkovitej pohled. Víc
zpod helmy nerozpoznala. Nasedla za něj, pevně ho zezadu objala a na
to, že neměla nejmenší ponětí, kam právě
míří, jí bylo prapodivně dobře.
Zastavili
před starym činžákem v okrajový části města.
Sundal si helmu, rukou prohrábl vlasy a ona udělala totéž.
Usmáli se na sebe, ale nemluvili, to ji znervózňovalo.
Šel z něj trochu strach a jí vrtalo hlavou, co všechno
o sobě navzájem vědí. Nemohla se zeptat, myslel by si,
že je blázen. Možná by měl pravdu. V druhým
patře zachrastil klíčema a kejvnul bradou, aby šla dál.
Pomalu se ploužila bytem a bedlivě zkoumala každej detail, ale na nic
podezřelýho nenarazila. Chodba do elka, na věšáku
několik bund a její mikina. Už ji to nepřekvapovalo. V
koupelně její kartáček, musela se tomu smát.
Tohle si přece celou dobu přála. Začít znovu, kdekoliv,
jakkoliv. Od nuly. Má jen to, co chtěla. A Jakub byl teď to
poslední, co se jí honilo hlavou. Neměla si v podstatě
na co stěžovat... Tak si na nic nestěžovala.
"My spolu
nemluvíme?" přisedla si opatrně k Pavlovi, kterej na
kuchyňskym stole motal brčko. "Já doufam že
mluvíme..." "Tak proč nemluvíme?" "Tak
budem. Cos dneska dělala?" "To neni zrovna nejlepší
téma." "Dobře," pokrčil flegmaticky rameny a
dál se soustředil na svou práci. "A cos dneska
dělal ty?" A včera a ve středu? "Vážně
to chceš slyšet?" "Vážně,"
přikývla a žmoulala okraj ubrusu. "Myslel sem na tebe
a bál se o tebe. Dáš si se mnou...?" natáhl
se pro zapalovač. Odpověď byla skoro zbytečná. Přestěhovali
se na balkon. Bylo chladno. Když dokouřili, stoupl si za ní a
dlaněma přejížděl po jejích nahejch pažích, aby
ji zahřál. "Pojď dovnitř," zašeptal jí
do vlasů. "Mně se tady líbí," namítla
a přitiskla se k němu blíž. "Proč ses o mně dneska
bál?" "Protožes to včera říkala... Že
budeš dneska... Taková." "Taková
jaká?" "Taková... Já nevim.
Zmatená. Že se budeš chovat trošku divně. Možná
i trošku víc." "Pavle... Kdo jsi?" "Tvuj
anděl strážnej," usmál se a políbil ji na
krk. "Pojď... Je tu zima."
---
Ustlal si v
obýváku na gauči a chtěl jí přijít dát
dobrou noc, ale předběhla ho. "Ty spíš
tady?" "No..." "Nenechávej mě tam
samotnou." "Dobře," souhlasil překvapeně a s dekou
v náručí ji následoval do vedlejšího
pokoje.
---
Když se probudila, seděla na zastávce
osmičky. Bylo podivné odpoledne uprostřed týdne a mňága
jí o tom zrovna zpívala. Do pravýho ucha víc
nahlas, do levýho míň. Když přijela tramvaj,
automaticky do ní nastoupila a šokovaně se sesunula na
první volnou sedačku. Tohle už se stalo, blejsklo jí
hlavou. A děje se to znova. Zašátrala rukou v kapse a
našla klíče od Jakubova bytu a cigára hned
vedle. Vypla diskmena a podezřívavě se rozhlédla kolem,
jakoby hledala viníka toho všeho. Děje se to znova...
Ale jinak. Pokud se to doopravdy děje. Nebo pokud se to doopravdy
dělo předtím.
Vystoupila na konečný, zapálila
si a po známý trase se vydala domů. Domů... Tak přece
to minule nebylo naposled. Druhej pokus? Deja vu? Mimozemšťani?
Smála se tomu. Zaklepala na dveře, i když si mohla odemknout.
Byla zvědavá. "Čau, ty nemáš klíče?"
přivítal ji. "Mám," řekla a šla si
sbalit. "Co to děláš?" "Stěhuju
se. Už se to stalo. Ty si to nepamatuješ?" "Stěhuješ
se?! Proč se stěhuješ?! Lucie! Co si mám
pamatovat?" "Přece pátek..." "Minulej
pátek? Nic sem neudě - " "Tenhle pátek." "Tenhle
pátek? Jako myslíš... pozítří?" "Přesně." "Vidíš
tady někde křišťálovou kouli? Nebo ses vo něco praštila
do hlavy?" "Ne. A ani do mě Pavel neláduje žádný
svinstva," zasmála se, když přehazovala svý věci
ze skříně do tašky. "Jaký svinstva?
Jakej Pavel? Já ti vůbec nerozumim, co se to s tebou děje?
Jakej Pavel?" "No, Pavel, u něj teď budu bydlet." "Kdes
k němu přišla?" "Teprve přijdu." Zamračil
se. "Určitě si v pořádku?" "Je mi fajn,"
řekla a vážně jí tak bylo. Dobalila si zbytek věcí
a šla se rozloučit. "Ahoj, Jakube. Uvidíme se v
pátek, teda možná. Ale asi ne. Já vlastně nevim,
hahaha. Pozdravuj tu svojí a mějte se spolu hezky." "Přece
nemůžeš jen tak - " "Ne? Tak koukej." Povzdychl
si. "Chceš někam hodit?" "No... Jo." "Skočim
pro klíčky." "Si hodnej."
Zastavili
před starym činžákem v okrajový části
města. "Teď už to zvládnu sama... Dík. V ten se
pátek se asi neuvidíme. Děje se to jinak..." "Sice
ti vůbec nerozumim, ale doufam, že když ne v pátek, uvidíme
se jindy." "Jo, to jo. Tak ahoj."
---
Pomalu
stoupal po schodech a už z mezipatra viděl holku se třema velkýma
taškama, kterak okupuje chodbu před jeho bytem. Neznal ji.
Někoho mu připomínala, jen vzdáleně, jako někoho, o kom
se mu kdysi zdálo nebo koho potkal ve městě, ale blíž
ho neregistroval. Měla delší světlý vlasy a
mírnej tmavomodrej pohled. "Co to?" "Ahoj
Pavle..." Na chvilku se zarazil. "Sorry, ale já
vůbec netuším, kdo jsi." "Já ale
vím, kdo jsi ty." "A kdo jsem?" "Můj
anděl strážnej," usmála se. "Tak to
bych... tě měl asi pozvat dál," odtušil, odemkl
dveře a pomohl jí s taškama dovnitř.
|