Před časem jsem byl na Holanově Noci s Hamletem ve Viole. Hlavním recitátorem večera byl Lukavský, který po skončení představení začal mluvit o svých zážitcích s Holanem; znal ho osobně. Nejvíc mě zaujalo vyprávění o jedné z Lukavského návštěv u Holana (v jeho vile na Kampě, z níž nevycházel). Bylo to na sklonku šedesátých let, kdy se Viola odhodlala nastudovat právě Noc s Hamletem. Lukavský se začal jednotlivé pasáže učit a pochopitelně se snažil, aby jeho recitace byla doprovázena i určitým porozuměním textu. S jedním místem si nevěděl rady, nebyl si jistý autorovým tvůrčím záměrem a tak se "objednal u Holana." Dialog mezi Lukavským a Holanem - tak jak jsem ho slyšel vyprávět - si nepamatuji slovo od slova, ale bylo to něco v tomto smyslu:
L.: "Hodně jsem nad tím místem přemýšlel a napadlo mě, že by se mohlo jednat o vyjádření vztahu matky k dítěti - snad přímo o těhotenství."
H.: "Zajímavé... Zajímavé..."
L.: "A nebo by to naopak mohlo být něco krvavého - krvavá svatba či tak něco."
H.: "Hm, to mě sice samotného nenapadlo, ale proč ne..."
Těm, které toto vyprávění neuspokojilo, doporučuji:
-- sborník BÍTOV 99, problém interpretace básnické sklatby; nakladatelství Petrov v Brně; 2000
-- Na tvrdém loži z psího vína; Zdeněk Kožmín a Jiří Trávníček; nakladatelství JOTA; Brno; 1998
V případě zájmu bych se mohl pokusit (samozřejmě za vydatné pomoci dostupné literatury) připravit pár slov k tomuto problému. Nápady a návrhy velmi uvítám (např. ohledně koncepce a tematického zaměření jednotlivých dílů).
Mě osobně zas až tolik nebaví dělat z básničky vědu, ale baví mě sledovat, jak básníci začleňují do svých interpretací poezie JINÝCH básníků své vlastní tvůrčí principy a naopak kritici, psychologové, literární vědci (...) občas do interpretací vkládají takové prvky, že by se patrně nebohý autor nestačil divit (např. Milan Exner; archetypy a symboly v poezii v poezii F. Halase - sice moc zajímavé, ale ta poezie mi v tom přeci jen tak trochu chyběla i když někoho jiného na mém místě by to třeba oslovilo víc - je to případ od případu). Je to obtížné a jednoznačně nepostižitelné téma (jakákoliv vnucovaná geralizace je - podle mého názoru - arogancí). Kdyby byl text básně beze zbytku vyjádřitelný popisem, vyprávění, či jakýmkoliv JINÝM verbálním prostředkem - zkrátka větším (či dokonce menším) počtem slov a výsledný efekt by byl silný jako báseň sama, báseň by ztratila smysl (všechny smysly) i kouzlo.
Ještě jedna příhoda na závěr... Vyprávěla mi ji jedna kamarádka, jež byla svědkem níže uvedeného rozhovoru na jednom ze seminářů ("Interpretace lyrické poezie"), vedeném básníkem a kritikem Vladimírem Křivánkem. Na pořadu dne byla poezie J. Hory. Křivánek tehdy (mimo jiné) interpretoval jednu kratší Horovu báseň: "Tak, máte zde nebe, což je očividný symbol sakrálna. Voda, to je zde nade vší pochybnost pomíjení (...)" Po skončení brilantního Křivánkova monologu se přihlásil jeden studentík: "A neni možný, že takhle jednou Hora seděl na břehu řeky a ty mraky byly prostě nějaký jiný než obvykle a tak nějak divně se odrážely v tý řece a jemu se to líbilo a napsal o tom básničku. A až potom - když už básnička byla napsaná - si řekl: Sakra, nebe - tak to sakrálno bych tam měl. A jak tak na to koukám, píšu tam i o vodě - takže to pomíjení, to bych tam měl taky. Ty jo, to je nářez." Kritik v pedagogovi Křivánkovi zbělal nad tím, jaká "tragédie nepochopení" se právě v posluchárně odehrává: "Ale ne, takhle to NESMÍŠ brát (...)" |