Ivan Blatný. Člověk, jenž zmizel ve Velké Británií a česká kulturní veřejnost na něj musela zapomenout. Emigrant a obyvatel britských blázinců, zavržený nepřáteli i přáteli. Hlavně ale melancholický básník, jehož poválečné dílo vlastně objevili Češi až po jeho smrti.  

Jeho rodiči byli Lev a Zdenka Blatní. Otec brněnský spisovatel a dramatik, matka úřednice v rodinném optickém podniku svého tatínka Arnolda Klíčníka. Ivan se narodil 21. prosince 1919 jako jejich první a jediné dítě.

V dětství hodně času trávil s matkou u moře a v různých evropských lázních. Zdenka totiž dlouhá léta zápasila s jaterním zánětem. Prokletím rodu Blatných byla pro změnu tuberkulóza plic, na kterou v roce 1930 Lev Blatný zemřel. Za tři roky jej následovala i jeho manželka a třináctiletého syna se ujali prarodiče Klíčníkovi.     

Talent a melancholie

U budoucího básníka se projevil talent už v sedmi letech, v osmi letech se zúčastnil první literární soutěže a v jedenácti se pokusil o první překlady z němčiny. Na gymnáziu také vydával časopis Trampoty primánků. V roce 1935 pak zdědil dědečkův optický závod. Okouzloval ženy a nechával se jimi okouzlit, nejsilnější milostný vztah prožil s o šestnáct let starší herečkou Miladou Matysovou. Blatný měl ostatně takových vztahů se staršími ženami víc.

Těsně před okupací se stihl zapsat na brněnskou Filosofickou fakultu a s Jiřím Ortenem prý plánoval společnou sebevraždu. Po uzavření všech vysokých škol mu hrozilo totální nasazení v Říši, poprvé v životě se, zatím fingovaně, uchýlil do nervového sanatoria na Dobříši. Nakonec jej před hrozbou odchodu do Německa zachránilo to, že byl vlastníkem strategického podniku. Stále psal, přispíval do almanachů a ve svých jednadvaceti vydal první básnickou sbírku Paní jitřenka, rok nato další knihu Melancholické procházky, spoluzaložil tvůrčí sdružení Skupina 42 a rozešel se s Miladou.

Útěk

 „Byl to tichý člověk; když soukal větu, celá rodina s úzkostí čekala, jak ji dokončí. Malíř Matal mi však říkal, že Ivan mluvil rychle a temperamentně, asi se s přáteli cítil volněji,“ vzpomínal na bratrance skladatel Pavel Blatný.

Uzavřený mladík brousil verše k dokonalosti a v závěru války mu vyšla sbírka Tento večer. Brzy nato v poválečném nadšení vstoupil do KSČ a rok před komunistickým pučem se na pultech objevil  jeho opus Hledání přítomného času a verše pro děti Jedna, dvě, tři, čtyři, pět.

„Po válce se nastěhoval k Ivanovi Josef Kainar. Oběma jim vedla domácnost Kainarova první matka. Ale Kainar a Blatný byli protinožci v životě i poezii. Skončilo to tím, že Kainar vytáhl jednou na Blatného nůž a chtěl ho bodnout. Pak se odstěhoval a jeho matku vzala k sobě její dcera,“ vyprávěla po letech spisovatelka Jiřina Hauková. 

Nastalo zlomové jaro 1948: v knihkupectvích byla k mání Blatného na dlouho poslední sbírka pro děti Na kopané a místo nespolehlivého Jana Čepa ho vyslali v tříčlenné delegaci Syndikátu československých spisovatelů do Londýna. Prakticky hned po příjezdu do Velké Británie vystoupil v BBC s projevem, kdy promluvil o potlačování kultury a svobodné tvorby v rodné zemi. Současně se vzdal členství v komunistické straně. Doma na něj následně mnozí kolegové dštili síru, dokonce se k nim přidal kamarád Jiří Kolář nebo Vítězslav Nezval. Pro československou kulturu byl obrazně mrtev. Paradoxně se v padesátých letech objevila zpráva, že brněnský rodák v exilu skutečně zemřel. Nebyla to ale pravda.   

V blázinci

Ivan ztratil pevnou půdu pod nohama, neuměl ani anglicky. Ostatní emigranti se mu pokoušeli pomoct, ovšem labilní muž se víc a více uzavíral do sebe a ohlásila se psychická nemoc. Do léta 1954 volně spolupracoval s BBC, Rádiem Svobodná Evropa, učil se italsky a španělsky. Přestal ovšem s básnickou tvorbou a natrvalo byl hospitalizován v Claubury Hospital s diagnózou paranoidní schizofrenie. Zde žil dalších devět let, než byl přeložen do House of Hope v Ipswichi.

Opět se pustil do psaní, během dne napsal desítky básní a vykouřil až šedesát cigaret. Zdravotní personál neuměl česky a Blatného poezie končila kvůli hygienickým nařízením v koši. V domovině na něj zcela nezapomněli a uvedli jemu věnovaný literární pořad Vůně Brna. Na konci šedesátých let ho navštívil bratranec Jan Šmarda a podnítil ho k dalšímu psaní. Roku 1977 skoliózou trápeného básníka se ujala ošetřovatelka Frances Meachamová a kopie jeho veršů zaslala manželům Škvoreckým do torontského Sixty-Eight Publishers. Výsledkem byla  kniha Stará bydliště (1979, v Československu 1992), kterou světová kritika považovala za fascinující zjevení.

Setkání

Cestu k nemocnému autorovi si našli britští, němečtí nebo norští novináři. Evropa se dověděla o zvláštním osudu poety. V polovině osmdesátých let si podal ruku i s českým publicistou Karlem Kynclem a jeho synem Ivanem. Díky nim vznikly  fotografie nebo video s pozdější Blatného podobou a recitací.

Stárnoucí pán ale podstoupil operaci levého oka, které zůstalo téměř slepé, trpěl těžkými zažívacími potížemi a ubýval na váze. Změnil bydliště a odstěhoval se do hotelu Edensor v letovisku Clacton-on-Sea. Jeho poslední sbírka spatřila světlo světa v roce 1987, jmenuje se Pomocná škola Bixley. V březnu 1990 ještě adresoval dopis plný vděčnosti Václavu Havlovi, který přijel do Anglie. Oslabeného poetu-poutníka definitivně smrt pohladila 5. srpna 1990 ve všeobecné nemocnici v Colchesteru, 45 minut po půlnoci. Jeho popel byl převezen na brněnský ústřední hřbitov k milovaným rodičům. Blatného rukopisy čekají v Památníku národního písemnictví na podrobné zpracování. Podle literárních historiků patřil tento muž svým tvůrčím rozsahem k nejpilnějším spisovatelům.