|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
MALÝ RYTÍŘ Na dláždění ulice se snesl prach z polic. Otevřená okna malého rytíře, jež se zval samojediným, se pomalu zavírala. Zůstala však pootevřená. Z vedlejší ulice, kterou zvali místní pro její a (předně) svou jedinečnost analogickou, vypochodovaly rybáři v trojstupu. Obutí do velmi vysokých holinek - některým holinky přesahovaly jejich vlastní míru, jiným sahaly k podbradku - nasoukaní do ležérních pláštěnek zelené barvy, se slaměnými klobouky vzletně nazývanými peceny. Měli zlatá srdce, ale zkalený rozum. Pravděpodobně proto nahazovaly směrem k procházejícím lidem, a především upřednostňovali slečny mezi 15. a 5 a 20. rokem věku. Zasekávali háčky do cípů sukní, do knoflíkových direk, za pásky, za zipy, s ohromnou silou odlupovali paruky, ale ukořisťovali i stehna, lýtka a předevší ňadra. Hrůzné výjevy byly dílem těchto vošoustů. Sama kamizola bez myslivce na ně byla krátká. Číšník s drkotavými zuby linčoval koňským ohonem raději sebe, než aby se pustil do rybolovců! A nelze říci, že jsme si všichni neoddechli, když jsme spatřili malého rytíře, jak seskakuje z pátého patra a umírá rozdrcen na zaprášené ulici. Stroužka krve, která se klikatila v prostoru mezi dlažebními kostkami byla dosti silným kafem i pro otrlé rybáře. Memento mori, zajíkl se jeden z nich strašně a plácal se při tom po stehnech. A my? Utřeli jsme si doma police a při tom přemýtali nad bonmotem velkého měchýře, že ať se říká, co se říká, malý rytíř stále dýchá.
|
|
|