U-chem jehly!


„Jen pojďte blíž! U-vidíte, co jste je-ště ne-vidělí!“
A lidi se hrnuli do stanu. Kouzelník už čekal u pódia, mnul si fousy a nervózně okukoval publikum.
Ale za chvíli už ú-plně se-be-vě-do-mě předváděl, jak z klobouku vytáhne králíka, jak umí tančit pejskové foxtroťiéři a jak mu zmizí uzel z kapesníku. Jenže právě díky tomu málem zapomněl na svoje největší kouzlo.
„Má tady někdo jehlu?“ Tuhle otázku nikdo nečekal. Kouzelník naopak čekal, že to nikdo nečeká, a už už chtěl pokračovat, jenže byl na vesnici a dobrá hospodyňka i pro pírko přes plot skočí, natož aby s sebou neměla jehlu. A tak ji měla, a tak se přihlásila a kouzelník si ji musel vzít. Vyslal nouzový pohled do zákulisí, ale nepomohlo to. Vysílat ho jinam nemělo cenu, a tak pokračoval.
„A nyní se podívejte na tohoto vemblouda!“ Byl rád, že s sebou vozili mimo velbloudů taky pár vembloudů. Ne, že by jehly s sebou nosilo tolik lidí, ale když byl kouzelník unavený, tak si to s vembloudama rád zjednodušil.
„Pro-tá-h-nu teď vemblouda u-chem je-hly!“
Lidi ani nedutali.
A opravdu. Vembloud projel uchem jehly, že ani nevěděl jak. A v bouřlivém potlesku mohl kouzelník tri-um-fál-ně vrátit jehlu.
Jo jo, začít se musí od ocásku, v tom to je, zamumlal si pod fou-sy.