|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
| Prší. Rána nad jezerem se blyští svou syrovostí. Snažím se zachumlat stále více do starého pláště. Tvoje oči na mě hledí, jsou studené a přitom plné citu. Koně opodál frkají a ryjí kopyty v podlaze země. Jsem zproštěn starání se o své šílenství. Vím, že to brzy všechno skončí. Tvoje smrt mi dala plášť. Možnost schování se v blázinci a občasným vycházkám daleko po mole. Tiché zachechtání stromů mě znovu přivede do začátku dne. Jako nedopité kafe se jas rozlévá po obloze. Opratě v ruce. Drkotání zubů a odzbrojeného úsměvu. Nikdy jsem neuměl dobře vyprávět. Moje zápisky a já mezi skalisky. Cítím onu lehkou bolest, která se neustále vrací jakmile se snažím potlačit myšlenky na tebe. Skrz mramorovou stěnu se dotýkám hluku kovadlin a tepu mých snů. Poslední zastávka před skokem do prostoru. Převozník nechce zaplatit, cítí, že ho vystřídám dobrovolně a bez řečí. Jenom na sebe lehce kývneme a pádlo je předáno. Převozník se přemění na užaslého chodce a sleduje mě z autobusové stanice. Stojím sám přímo u plovoucí podlahy, cesta je temně vyznačena do symbolů za okny. Sbírám poslední zbytky sil, bouchám pěstí přímo do hlavy sežehnuté tváře a dveře se otevřely. Zpívám, klečím, točí se mi hlava. Ze zmaru, z polibků, přijímán pod obojím /snad ano/, procházím kolem syrových žen, mají sepjaté ruce, lehce se jich dotýkám a cítím chlad jejich kovu. Nespoutaně mizím v kopuli a knez prožívá každou smrt zvlášť. Beru meč ze stěny a cítím své rozdvojení. Stejně jako když potrháte stehy ve tváře i já hořím v iluzi světla. Jediný záblesk a můj pokoj včetně kožených pout se rozplyne. Cítím básně pod jazykem a splývám s proudící řekou. |
|
|
