„V hodině první, minutě třetí se Berenika probrala. Berenika, jahodyně, víla lesní. Taková, jasně ryšavá. Zasrdcervoucí a dechberoucí oči měla, ta jenom jednou panna, potom jen bludka slabě blikavá,“ blábolil zmateně skřítek Slabyduch. Motal se po malé světničce pod pařízkem. Strkynkal svým červeňočňoukým nosánečkem do roztomiloučkého nábytečku a patlinkal ho ručičkama od hovíneček.
„Ty zasranej skřete! Zasereš to tady všude hovnama!“ okřikla ho jeho maminka, která byla křížencem trpaslice s obrem.
Tatínek, který nebyl ničím, vzhlédl od polévky, aby předvedl prázdný pohled.
„Berenika zkrvekrásná s vlasy jak plameny šlehavé. Nosí se, nosí v srdcích. …ať takové, či takové,“ blábolinkal dál Slabyduch a ukazováčkem se šťourynkal v nosánečku, až se mu na něm dělala boulička.
„Ten kretén si snad protrhne rypák. Buřtxindle! Řekni mu něco!“ požádala maminka tatínka.
Tatínek Buřtxindl se bojácně naklonil k synovi, aby mu vyčinil.
„Slabydušíčku, to nesmíš dělinkat. Mohl by ses škrábinknout a vykrvácinkat,“ řekl a zatvářil se přísně.
„Jedem kretén! Druhej kretén! Aspoň má kluk tátu jistýho,“ posteskla si maminka a praštila tatínka řádně proschlým kořenem žen-šenu do hlavy.
„Tu máš ránu pro zdraví,“ podala tatínkovi vysvětlení.
Tatínek se zatvářil provinile.
Slabydušíček sedinkal na bobečku, houpinkal se ze strany na stranu. Z uslintaňoučké bradičky se spouštěla první šňůrečka. Maminka se na něj usmála. Slabydušíček začal koulinkat očíčkama, neboť právě dostal astmatický záchvateček.
„Marcelóó! Cos mi dělala s těma trpaslíkama?“
„Nic, jak sis je dal, tak je máš.“
No, to asi těžko, protože takhle bych je já nedal. Takhle blbě.“
„Tak to sis je asi dal, …nebo si snad myslíš, že nemám nic jinýho na práci, než hejbat ti tady trpajzlíčkama!?!“
„…no- to si vážně myslíš?“
„Né. Jasně, že né. To se sem někdo vlámal, aby s nima mohl pohnout…“
„Neštvi mě!“
Tak se asi přemístili sami!“
|