Vstala jsem a sáhla do kapsy u kalhot /víš kterých, těch černých kapsáčích . vlastně stejně jiný nemám/

No a vytáhla jsem si to naprasklé zrcátko                                   /každému odráží to, co mu náleží/

Bylo mi jedno, co tam uvidím, vždyť mě znáš

Ale stejně –

Zmodraly mi oči

Zmodraly tak strašně moc, že se z nich staly staré a unavené /prosmutnělé/ oči. úplně našedlé

Z nich mě propichovala malá zornička,

dokonale kulatá, černá, černější než noc a ďábel a --------------

Musela jsem se na sebe pořád dívat

Kontrolovat ty oči

Kdykoli se mi změní barva, něco se stalo

A nikdy už nebudu stejná

- což je vlastně dobře

najednou se

ta černá tečka začala zvětšovat

a já věděla, že mě jednou pohltí

a i tebe a všechny ostatní

a nic jsem s tím nechtěla dělat,

protože mi to prostě bylo jedno

teď doufám, že jednou nastane úsvit a rozzáří se všechny barvy

/a i ta černá oslepí svou jasnotou/

ale naděje je pro idioty /prý/ a já jí pohrdám přestože si neustále protiřečím

teď bych dala cokoli, abych nikdy nevstala z té postele a nepodívala se do toho zrcátka

doufám, že tu šanci dostanu

časem

možná

někdy

snad

třeba

…