Máme tu záplavy, jaké Čech ještě neviděl. Voda se valí ulicemi našich měst, vesnic, ničí milovaná obydlí. Tisíce lidí jest evakuováno a další tisíce se živlem bojují, svádějí předem prohranou bitvu s vodou, která si sama určí svůj čas odchodu! A my se ptáme, musíme se tázat proč? Kdo dovolil řece, aby se stala pánem nad situací?

Proč přehrady nebyly předem připravené, vypuštěné? Proč se nevědělo, že přichází voda stoletá včas, proč tolik spekulací? Pane Bože, jakou katastrofu, pohromu nebývalých rozměrů jsi seslal na zem?

     Ano, jistě si mnozí z nás kladou i rádoby podivné otázky. Bible je stará a nezbývá proto než se zamyslet, jaké odpovědi přinesly více jak dvě tisícíletí křesťanského myšlení v záři nových poznatků technického světa i novodobé filozofie? Co kdyby byl Bůh bytím? V přírodě odjakživa panují zákony, jež jí ponechávají obrovskou sílu, ale i něžnou křehkost. Každá činnost vyvolá patřičnou odezvu stejně jako otázky žádají zodpovězení. A právě zákon akce a reakce je hybnou silou změn, přeměny krajiny lidským usílím zejména měněné. Člověk si postaví města, továrny, zúrodní pole, pokácí lesy v horách, vypouští do ovzduší spousty škodlivých látek a naivně čeká, že všechny jeho činy projdou bez povšimnutí. Bůh jako bytí je spravedlivý. Nenechává na sebe dlouho čekat a přichází pohroma v podobě ničivých orkánů, rozsáhlých lesních požárů nebo ničivých záplav. Je tedy vinen? Ovšemže není! V neustání přehlížíme odvrácenou stranu měsíce. Vždyť my sami jsme svým neuváženým jednáním zapříčinili pohromu, která se na nás dnes a denně valí jak hustý černý mrak. Vinit bytí, že je? Vinit zákon akce a reakce za spravedlivou existenci, rovnost v trvání, jest bezpředmětným obviněním. Dříve nebo později nám musí dojít, že jsme, a tudíž viníme zase jenom sami sebe, ač zaslepeni mystikou, napřirozeným děním nebo kdo ví čím. Měli bychom hledat viníky v řadách lidských,
v pokolení poznamenaném prvotním hříchem, což není nic jiného než možnost chybovat? Ano i ne. Pohleďme na běžný, každodenní život pracovníka, který rozhoduje o předpouštění přehrady. Každého rána se informuje či mu je přímo informace o stavu srážek nad inkriminovanou oblastí
a výšce hladiny řeky dodána s pravděpodobností, že se situace bude vyvíjet podle očekávání. Šance s přibývajícím časem klesají až na nepatrnou. Všichni zakoušíme takovou situaci na předpovědi počasí. Přehrada se z pochopitelných důvodů nevypustí z minuty na minutu. Před pracovníkem tudíž vyvstává otázka: „Předpustím Orlík jako jsem to udělal minulý týden, když v okolí kempovalo plno dovolenkářů,
a pak se stejně jako obvykle nic nestalo, a platil jsem 
za největšího tupce pod sluncem, nebo ho nechám napuštěný?“ Konzumnost je postřehem, který jsme učinili. Lidé se chtějí rekreovat u přehrad a mít je pokud možno napuštěné, aby se mohli koupat. A ti všichni začnou křičet na našeho nechvalně známého hrázného! Objektivně jsou přehrady stavěny na zadržení dvaceti, možná padesátileté vody. Proč jsme nepostavili větší? Proč jsme nevypracovali důmyslnější povodňový systém? Za to přeci může vláda. Ale vládu volí parlament a konečně parlament volíme my! Proto je zodpovědnost v každém z nás, ať větší či menší, zodpovědnost za každý hamburger, který sníme u McDonnalds, za všechen odpad, který vyprodukujeme, zkrátka a dobře Bible říká: „Mé království není tady na zemi.“ Přeložíme-li záhadnou šifru zpátky do češtiny, znamená prostě a pouze jenom to, že všechno na zemi je naše do posledního zapadlého koutu a my jsme tím odpovědni
za nepojmenovatelně rozsáhlé bohatství.

     Proč povodeň musí být? Chceme spravedlnost a máme ji v plné kráse metající obydlími do všech stran a máme ji
až neuvěřitelně přesnou našim představám, spravedlnost, která zabíjí i nevinné. Se vší úctou a pokorou k postiženým obyvatelům cituji ve volné variaci: „Bez utrpení není pokroku.“ Pravdou je a zůstává, že děláme chyby a za ně musíme zaplatit, jinak se nepoučíme a nepokročíme v nekonečné cestě za lidstvím, nikoliv dokonalostí Boží,
ta náleží bytí a my jsme jenom jeho částí.

Nutnost si žádá svoje oběti, které můžeme zmírnit uvědomělým uvažováním, rozvažováním nad možnostmi, jež se naskýtají, šikovným kormidelnictvím plachetnice jménem Svět napříč úskalím konzumní doby hrozící robotizací člověka.

Chtěl bych hlavně poděkovat těmto lidem:

Sokratovi, Platónovi, Dantu Alighierimu, Paulu Tillichu
a celým dějinám filozofie náboženství, že mi dopomohli
k napsání této úvahy.

                                  Pavel (Filousov) Celba