Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Mystika, filosofie
 > Mystika, filosofie
 > Filosofie
 > Náboženství
 > Duševno, mystika
 > Literatura, odkazy
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<předchozí "Změněný člověk... z kolekce článek z tisku...
Autor: Zeanddrich E. (Stálý) - publikováno 20.2.2009 (00:18:56)
další>
"Změněný člověk

Vědomí patří k základům lidského života a štěstí. O čem nevíme, to nás zpravidla nebolí. Avšak vědomí je také otázkou pokroku. Nevíme, jaké vědomí má nerost, rostlina, zvíře. O člověku však víme, že jeho vědomí je měřítkem všech jeho šťast-ných i bolestných chvilek, že jeho bohatství hmotné i duševní jen tolik pro něj zna­mená, jak mnoho o tom ví. Jde-li o těžkou operaci, bývá člověk uveden do bezvě­domí a také jeho vlastní přirozenost si často pomáhá upadnutím do bezvědomí při těžkém zranění nebo při velmi bolestné zprávě.
Celé knihy bylo by možno napsat o významu vědomí a bezvědomí, o různých stupních vědomí, podvědomí a nadvědomí.
Spánek s jeho ozdravujícími a posilujícími účinky souvisí s vědomím. Rozdíl me-zi zdravým člověkem a duševně chorým je v jeho stavech vědomí. Lidé se oddávají alkoholu a jiným omamným prostředkům pro jejich účinek na vědomí. Totéž platí o zábavách všeho druhu. Při ohromném významu, jaký má vědomí, je ono klíčem, kterým se velké poklady otvírají, ale také zavírají.
Podívejme se na člověka hypnotizovaného: byl uveden do bezvědomí jen aby se uvolnily v něm síly a schopnosti, nad nimiž ve stavu vědomí nevládne. Může býti operován a necítí bolest. Nebo se mu řekne, že se spálil - a vyskočí mu na ozna­čeném místě puchýř. Velmi těžké duševní poruchy bylo možno vyléčit hypnózou.
Anebo si připomeňme, co dokáží některá media. Při plném vědomí neumí nic souvislého povědít, ale v transu, tedy ve stavu zeslabeného vědomí promluví třeba krásnou a souvislou řeč, nebo vymalují obraz nebo popíší věci a události vzdálené.
A přes to nemůžeme tvrdit, že by plné vědomí bylo překážkou k dosáhnutí podobných a větších výkonů, jenže to vyžaduje velké sebekázně a znalosti sebe a sil nás obklopujících. Je to vyšší stupeň lidského vývoje.
Nežli pojednáme o vládě nad vědomím, nutno předeslati, co předcházelo než se nový člověk naučil své vědomí plánovitě měnit a ovládat, aby tak se stal průkop-níkem budoucího lidstva.
Vývoj lidstva má velkou podobnost s vývojem každého lidského dítěte. Před zro­zením vyrůstá v úplném bezvědomí, asi jako rostlina. Po narození má mnoho podob-ného se zvířátkem. Zná jen své pudové potřeby. Chce jíst a pít, pláče a směje se, hraje si, a cokoli jiného dělá, činí tak z neuvědomělého pudu, že mu to dělá dobře nebo že to působí nepohodlí a bolest.
Tak byli primitivní lidé. Smyslem jejich života bylo ukájení tělesných potřeb. Jiného vědomí neměli než vědomí hladu a nasycení, zimy a tepla, únavy a odpo­činku, obrany a útoku, pohlavního pudu a plození.
Když jejich vědomí se rozšířilo, počali přemýšlet, co by mohli k svému životu přidat, čím jej zpestřit, jak učinit zajímavějším: začali svá těla malovat, zdobili je korálky, kroužky a listím, začali si stavět a upravovat příbytky.
Později ti silnější, starší nebo chytřejší podrobovali si druhé a vnucovali jim kázeň, ukládali jim zvyky a obyčeje, určovali jejich oděv, způsob života i jejich víru nebo pověru.
Povstávaly rody, kmeny, státy se vším příslušenstvím.
Potom silnější státy snažili se opanovati slabší, a slabší toužily po osvobození.
Lidé se osvobozovali od národních utiskovatelů, od hospodářských vykořisťova­telů, od vlády kněží a králů, a budou se dále osvobozovati od mnohých zevních pout a tyranství.
Na konec octne se člověk po dlouhém putování a vyhledávání svého blaha až sám u sebe a začne usilovat o vědomé řízení sebe, o vládu nad svým nejcennějším majetkem: nad tělem a duševními silami.
Až dosud vývoj člověka jevil se vnějšími výboji, pod zevním tlakem, a cílem byly zisky, které mohl na těle nosit neb uložit mimo sebe. Byly to zisky vnějškové, se kterými nemohl člověk srůsti a sebe ztotožniti.
Až dosud u většiny lidstva převládá pověra, že člověk nemůže sám sebe předělat a přeměnit podle předem stanoveného plánu.
Začíná to s pověrou o jeho početí a narození. Starodávným bylo početí a zrození provázeno přímým zásahem božím, mnohým z dnešních je ono šťastnou nebo ne­šťastnou náhodou, a na prstech by spočítal ty, kteří poznali uvědomělé působení osvíceného člověka, aby jeho potomci měli lepší podmínky početí a zrození než měl on sám.
Jiná pověra se týká zdraví a nemoci. Většina lidí považuje to za osud nebo seslání boží, když onemocní. Jen málo je těch, kteří si uvědomují, že nemocem lze předcházet, že zdraví je osobní záležitostí a mravní povinností člověka, asi tak, jako když udržuje své šaty v pořádku. A je-li někdo nemocen, že si nemoc zpravidla zavinil sám, nebo ji zavinil jiný člověk, který nějakou povinnost u něho zanedbal, ať už vědomě nebo z nevědomosti.
Ještě rozšířenější a zakořeněnější je pověra o délce lidského života a nutnosti býti v stáří sešlým a slabým.
Vím, že některý církevník bude považovati za rouhání tvrzení, že i délka života a svěžest ve stáří jsou v rukou člověka, ovšem toho změněného a nikoli člověka vy­chovaného v pověrách a nevědomosti.
Pověra o nemohoucnosti člověka vzhledem k jeho zdraví podobá se bezradnosti některých kuchařek. Když buchty nevykynuly, bylo to v mouce, jestli se připálily, zavinila to trouba, jestli se těsto proměnilo v „brousek“, je to náhoda, a s tou prý se musí počítat.
O povaze a náladách člověka panují ještě větší pověry. Vše je prý osudové, de­terminované, předem nějakým dobrým nebo zlým duchem předurčené, vše je něčí milost nebo nemilost. Je-li někdo prchlivý, nemůže za to. Když je bázlivý, to je prý jeho vlastnost, jako že má nos mezi očima. Jestli se trápí, jestli je posedlý obavami všeho druhu, to prý by v jeho případě musel míti každý!
U nás Svobodné bratrství stalo se průkopníkem nové doby a ukazatelem k vě­domému sebe řízení. Postavilo mezník mezi ty, kteří žijí náhodně a jsou vystaveni hříčkám okolností a osudů, a ty, kteří uvědoměle berou své osudy do vlastních ru­kou, aby sebe učinili takovými, jakými chtějí býti.
Až dosud se dětem vštěpuje, že Bůh stvořil člověka dokonalého, ale pro hřích prvých rodičů že zlořečil všemu lidstvu a učinil člověka nemohoucím, jakým se jeví dnes. Teprve po smrti v nebi bude prý opět učiněn dokonalým, jakým byl při stvoření světa.
Někteří učí, že člověk se může změnit zázrakem, učiní-li zadost jistým poža­davkům rázu věroučného a církevního, ale nic nového a zvláštního v tom ohledu nebylo prokázáno.
Naproti tomu podařilo se objevit na poli eugeniky, hygieny a psychologie mnoho fakt, která ukazují cestu k vědomému sebe měnění a řízení.
Proč o tom je tak málo známo?
Předně je velmi málo těch, kteří by toto vědění znali a uměli aplikovat v celé jeho obsáhlosti, jak po stránce tělesné tak i duševní. Za druhé stojí v cestě zvyk a pohodlí. Je velký rozdíl mezi pouhým věděním a životní praxí. Nejprve musí více lidí to vyzkoušet a jiným na sobě samých ukázat, aby mohli následovat. Za třetí musí k vědění a životní praxi přistoupiti náboženské posvěcení ve smyslu vyššího, osvíce­ného pojetí náboženského. Tu jsme u samého jádra věci. Lidé náboženští jsou zpravidla plní pověr a předsudků, a bojí se sami na sebe spoléhat a do vlastních rukou své osudy převzít, aby se tím nerouhali Bohu. A lidé nenáboženští si myslíva­jí: proč bych dbal, až bude nejhůř, udělám všemu konec. Proto tolik sebevražd.
Svobodné bratrství má tu dalekosáhlý úkol. Není vázáno předsudky. Dovede spojit hlubokou zbožnost s nejpřísnější vědeckou kritikou. Dává slovu náboženství novou náplň. Už to není matriková příslušnost, ani nějaké ceremonie, ani slepé vě­ření, ale je to nový způsob života, je to vědomé řízení a přetvořování sebe v souzvu­ku s nejvyššími ideály lidstva.
Jaký bude asi ten nový, změněný člověk? Bude to nejvýznamnější emancipace, o jaké jsme dosud slyšeli. Člověk se emancipuje od vlády svého těla a svých pudů. Tělo mu bude služebníkem, jehož bude udržovati na nejvyšším stupni výkonnosti a v naprosté poddanosti. Vykořistí své tělo dokonale, aby vydalo všechno dobro a všechen užitek do krajnosti.
Proč by nemělo tak býti? Vždyť se jednou smísí se zemí. Nemáme k tělu jiných povinností a závazků, než které si sami uložíme. Jako by bylo velkým proviněním před tváří věčnosti, když bychom tělo ničili svévolně, tak by bylo proviněním na nás samých, kdybychom z něj, jako ze stromu nesebrali všechno ovoce a všechen užitek, a kdybychom vše nečinili ku krajnímu zvýšení jeho výkonnosti.
Ten nový změněný člověk nebude tak bláhový, aby znalost sebe položil na místo poslední, aby měl plány a analýzu o domech a strojích, ale žádnou o sobě, aby dělal bilance obchodní, ale žádné bilance životní, aby se ptal, kolik to bude stát, když kupuje látku nebo objednává stavbu, ale neptal se, co ho stojí jeho způsob života a jeho nálad, a co by místo toho mohl míti lepšího a žádoucnějšího.
Dobrý obchodník ví mnoho-li mu vynáší každé oddělení a každý artikl. Dobrý továrník ví, kolik vydělá nebo prodělá na výrobě určitého předmětu. Jestli mu závod neprospívá, on zkoumá, hledá vady, mění dispozice, vyšetřuje nákup, provoz, výro­bu, ztráty, poptávku, spokojenost zákazníků.
Tak bude činit nový, změněný člověk. Nemusí být anatomem, a umět každou kůstku a každý sval v těle pojmenovat, ale může znáti své nervy a co lze od nich čekat, co jim třeba dávat, jak je udržovat svěží. Bude znáti svoje srdce a co naň působí rušivě nebo blahodárně. Bude mu známo, proč a jak udržovat svaly pružné, proč a jak a kde a kdy dýchat účelně. Bude znáti význam žláz a hormonů. Bude rozumět správné výživě.
Bude umět své tělo uspat nebo vzbudit, kdy a jak bude chtít. Bude umět poručit svému trávení a vyměšování. Bude míti vyvinutý cit pro všechny potřeby svého těla, aniž by to zabralo více času a nákladu než jiní lidé obětují, aby svá těla přivedli rychleji k stárnutí a do hrobu.
Tyto věci patří k novému, vyššímu a osvícenému náboženství. Jako jiní věnují velkou péči budování chrámů, soch a oltářů, tak musíme věnovati péči svému tělu, jako nejbližší a nejsvětější svatyni. V něm uctíváme Nejvyššího a Jeho věčné řády tím, že stáváme se dobrými bohy každé buňce svého těla a pokud na nás je, zavádí­me všude nejdokonalejší řády a pořádky, a podřizujeme je nejvyšším životním úko­lům. Dalším úkolem vědomého sebe řízení musí býti plné ovládnutí paměti, soustře­děnosti, relaxace, vitalizace těla, ovládnutí žádostí a citů, smutků a radostí, odvahy a bázně, zlostí a sympatií: to vše jsou sféry, jež jsme povoláni plně a cele a dle plánu ovládnouti.
Představuji si, že ten nový člověk si utvoří ve své mysli úplný model sama sebe podle nejlepšího vědomí o dosažitelné dokonalosti, a podle toho modelu sám sebe přemění.
Snad bude některým divné, že k tomu sebe řízení počítám také životní úspěch, blahobyt, krásný domov, hudbu, zpěv a barvy, účast na práci k blahu a uvědomění druhých, oběti přinášené pro životní ideál, společenství s lidmi, kteří jdou cestou pravdy, krásy a dobra.
To by byly nejbližší a postupně dosahované ideály. Je nutné v tom míti systém, postupovati vědecky, počínati si jako při každém úspěšném díle. Řekněme si: tohle je můj plán pro nejbližší dva roky, a tohle pro příští týden, a tohle budu dělat každé ráno, a tohle před spaním.
Vím dobře, že kdo se cítí starým, hned namítne: „Ach, to už není nic pro mě.“ To je klam. Stojí za to něco v tom ohledu začít, i kdybychom věděli, že budeme žíti už jen několik málo měsíců.
Právě v starších letech dostavuje se prázdnota, člověk neví, proč ještě žíti a jestli ještě něčím lze život vyplnit - a hle, tu přichází jako na zavolanou ideály Svobodné­ho bratrství. Jen začít, jen to zkusit a nebrat si více než co lze s požitkem a ziskem upotřebit.
Jsou dva způsoby, jak se změnit: pojednou, naráz, jedním velkým rozhodnutím, obyčejně při velkých vnitřních otřesech a zážitcích, nebo pozvolné sebe přemě­ňování. Viděl jsem v životě dost příkladů obojího druhu. Nedávám přednost žádné­mu z nich. Spíše bych uznával spojení obou.
Někteří se rázem rozhodli ke změně, ale po nějakém čase byli zas ti samí ne-li horší, jestli po takovém rozhodnutí nenásledovala další denní práce na vybudování nového člověka.
Jiní opět to chtěli míti příliš lehké a rozhodovali se pro nový život po příliš malých dávkách. Podle toho byl i úspěch nepatrný, jestli vůbec jaký, až toho nechali a žili opět jako dříve.
Proto jsem zvolil způsob třetí pro sebe, to jest, učinit občas větší nápor, a podle potřeby celý duševní život přeformovat, nové zvyky si osvojit, jinou životosprávu začít, také ideově se vším se znovu vyrovnat. A potom vždy znovu se snažit, abych příliš neochaboval. Dobrým prostředkem pomáhat sobě je, když člověk současně pomáhá jiným. Tak lépe sám sobě porozumí a nové cesty zdaru vyzkouší.
Dosud bylo náboženství rozuměno jako upínání mysli k neznámým světům a mátožným představám. My jsme se odhodlali začít u člověka a v člověku samém a skrze něj nacházet cestu k Nejvyššímu.
Je toliko jedna svatyně, kde člověk může se potkat s Nejvyšším, a tou je nitro člověka. A podle toho, jaké bude jeho nitro, jak připravena bude jeho svatyně, jakou bude bohoslužba v ní, bude se člověku zjevovat vyšší život, hlubší moudrost, doko­nalejší láska.
Změněný člověk znamená změněnou představu Boha.
Změněný člověk, to je změněný zorný úhel, změněné okolí, změněná společnost.
Změněný člověk je změněný svět a obnovení všech věcí.
Ze změněných lidí bude se rodit nová rasa, oni budou vůdci, světlem, kvasem, spásou světa.
N. F. Čapek

Změněný člověk

Vědomí patří k základům lidského života a štěstí. O čem nevíme, to nás zpravidla nebolí. Avšak vědomí je také otázkou pokroku. Nevíme, jaké vědomí má nerost, rostlina, zvíře. O člověku však víme, že jeho vědomí je měřítkem všech jeho šťast-ných i bolestných chvilek, že jeho bohatství hmotné i duševní jen tolik pro něj zna­mená, jak mnoho o tom ví. Jde-li o těžkou operaci, bývá člověk uveden do bezvě­domí a také jeho vlastní přirozenost si často pomáhá upadnutím do bezvědomí při těžkém zranění nebo při velmi bolestné zprávě.
Celé knihy bylo by možno napsat o významu vědomí a bezvědomí, o různých stupních vědomí, podvědomí a nadvědomí.
Spánek s jeho ozdravujícími a posilujícími účinky souvisí s vědomím. Rozdíl me-zi zdravým člověkem a duševně chorým je v jeho stavech vědomí. Lidé se oddávají alkoholu a jiným omamným prostředkům pro jejich účinek na vědomí. Totéž platí o zábavách všeho druhu. Při ohromném významu, jaký má vědomí, je ono klíčem, kterým se velké poklady otvírají, ale také zavírají.
Podívejme se na člověka hypnotizovaného: byl uveden do bezvědomí jen aby se uvolnily v něm síly a schopnosti, nad nimiž ve stavu vědomí nevládne. Může býti operován a necítí bolest. Nebo se mu řekne, že se spálil - a vyskočí mu na ozna­čeném místě puchýř. Velmi těžké duševní poruchy bylo možno vyléčit hypnózou.
Anebo si připomeňme, co dokáží některá media. Při plném vědomí neumí nic souvislého povědít, ale v transu, tedy ve stavu zeslabeného vědomí promluví třeba krásnou a souvislou řeč, nebo vymalují obraz nebo popíší věci a události vzdálené.
A přes to nemůžeme tvrdit, že by plné vědomí bylo překážkou k dosáhnutí podobných a větších výkonů, jenže to vyžaduje velké sebekázně a znalosti sebe a sil nás obklopujících. Je to vyšší stupeň lidského vývoje.
Nežli pojednáme o vládě nad vědomím, nutno předeslati, co předcházelo než se nový člověk naučil své vědomí plánovitě měnit a ovládat, aby tak se stal průkop-níkem budoucího lidstva.
Vývoj lidstva má velkou podobnost s vývojem každého lidského dítěte. Před zro­zením vyrůstá v úplném bezvědomí, asi jako rostlina. Po narození má mnoho podob-ného se zvířátkem. Zná jen své pudové potřeby. Chce jíst a pít, pláče a směje se, hraje si, a cokoli jiného dělá, činí tak z neuvědomělého pudu, že mu to dělá dobře nebo že to působí nepohodlí a bolest.
Tak byli primitivní lidé. Smyslem jejich života bylo ukájení tělesných potřeb. Jiného vědomí neměli než vědomí hladu a nasycení, zimy a tepla, únavy a odpo­činku, obrany a útoku, pohlavního pudu a plození.
Když jejich vědomí se rozšířilo, počali přemýšlet, co by mohli k svému životu přidat, čím jej zpestřit, jak učinit zajímavějším: začali svá těla malovat, zdobili je korálky, kroužky a listím, začali si stavět a upravovat příbytky.
Později ti silnější, starší nebo chytřejší podrobovali si druhé a vnucovali jim kázeň, ukládali jim zvyky a obyčeje, určovali jejich oděv, způsob života i jejich víru nebo pověru.
Povstávaly rody, kmeny, státy se vším příslušenstvím.
Potom silnější státy snažili se opanovati slabší, a slabší toužily po osvobození.
Lidé se osvobozovali od národních utiskovatelů, od hospodářských vykořisťova­telů, od vlády kněží a králů, a budou se dále osvobozovati od mnohých zevních pout a tyranství.
Na konec octne se člověk po dlouhém putování a vyhledávání svého blaha až sám u sebe a začne usilovat o vědomé řízení sebe, o vládu nad svým nejcennějším majetkem: nad tělem a duševními silami.
Až dosud vývoj člověka jevil se vnějšími výboji, pod zevním tlakem, a cílem byly zisky, které mohl na těle nosit neb uložit mimo sebe. Byly to zisky vnějškové, se kterými nemohl člověk srůsti a sebe ztotožniti.
Až dosud u většiny lidstva převládá pověra, že člověk nemůže sám sebe předělat a přeměnit podle předem stanoveného plánu.
Začíná to s pověrou o jeho početí a narození. Starodávným bylo početí a zrození provázeno přímým zásahem božím, mnohým z dnešních je ono šťastnou nebo ne­šťastnou náhodou, a na prstech by spočítal ty, kteří poznali uvědomělé působení osvíceného člověka, aby jeho potomci měli lepší podmínky početí a zrození než měl on sám.
Jiná pověra se týká zdraví a nemoci. Většina lidí považuje to za osud nebo seslání boží, když onemocní. Jen málo je těch, kteří si uvědomují, že nemocem lze předcházet, že zdraví je osobní záležitostí a mravní povinností člověka, asi tak, jako když udržuje své šaty v pořádku. A je-li někdo nemocen, že si nemoc zpravidla zavinil sám, nebo ji zavinil jiný člověk, který nějakou povinnost u něho zanedbal, ať už vědomě nebo z nevědomosti.
Ještě rozšířenější a zakořeněnější je pověra o délce lidského života a nutnosti býti v stáří sešlým a slabým.
Vím, že některý církevník bude považovati za rouhání tvrzení, že i délka života a svěžest ve stáří jsou v rukou člověka, ovšem toho změněného a nikoli člověka vy­chovaného v pověrách a nevědomosti.
Pověra o nemohoucnosti člověka vzhledem k jeho zdraví podobá se bezradnosti některých kuchařek. Když buchty nevykynuly, bylo to v mouce, jestli se připálily, zavinila to trouba, jestli se těsto proměnilo v „brousek“, je to náhoda, a s tou prý se musí počítat.
O povaze a náladách člověka panují ještě větší pověry. Vše je prý osudové, de­terminované, předem nějakým dobrým nebo zlým duchem předurčené, vše je něčí milost nebo nemilost. Je-li někdo prchlivý, nemůže za to. Když je bázlivý, to je prý jeho vlastnost, jako že má nos mezi očima. Jestli se trápí, jestli je posedlý obavami všeho druhu, to prý by v jeho případě musel míti každý!
U nás Svobodné bratrství stalo se průkopníkem nové doby a ukazatelem k vě­domému sebe řízení. Postavilo mezník mezi ty, kteří žijí náhodně a jsou vystaveni hříčkám okolností a osudů, a ty, kteří uvědoměle berou své osudy do vlastních ru­kou, aby sebe učinili takovými, jakými chtějí býti.
Až dosud se dětem vštěpuje, že Bůh stvořil člověka dokonalého, ale pro hřích prvých rodičů že zlořečil všemu lidstvu a učinil člověka nemohoucím, jakým se jeví dnes. Teprve po smrti v nebi bude prý opět učiněn dokonalým, jakým byl při stvoření světa.
Někteří učí, že člověk se může změnit zázrakem, učiní-li zadost jistým poža­davkům rázu věroučného a církevního, ale nic nového a zvláštního v tom ohledu nebylo prokázáno.
Naproti tomu podařilo se objevit na poli eugeniky, hygieny a psychologie mnoho fakt, která ukazují cestu k vědomému sebe měnění a řízení.
Proč o tom je tak málo známo?
Předně je velmi málo těch, kteří by toto vědění znali a uměli aplikovat v celé jeho obsáhlosti, jak po stránce tělesné tak i duševní. Za druhé stojí v cestě zvyk a pohodlí. Je velký rozdíl mezi pouhým věděním a životní praxí. Nejprve musí více lidí to vyzkoušet a jiným na sobě samých ukázat, aby mohli následovat. Za třetí musí k vědění a životní praxi přistoupiti náboženské posvěcení ve smyslu vyššího, osvíce­ného pojetí náboženského. Tu jsme u samého jádra věci. Lidé náboženští jsou zpravidla plní pověr a předsudků, a bojí se sami na sebe spoléhat a do vlastních rukou své osudy převzít, aby se tím nerouhali Bohu. A lidé nenáboženští si myslíva­jí: proč bych dbal, až bude nejhůř, udělám všemu konec. Proto tolik sebevražd.
Svobodné bratrství má tu dalekosáhlý úkol. Není vázáno předsudky. Dovede spojit hlubokou zbožnost s nejpřísnější vědeckou kritikou. Dává slovu náboženství novou náplň. Už to není matriková příslušnost, ani nějaké ceremonie, ani slepé vě­ření, ale je to nový způsob života, je to vědomé řízení a přetvořování sebe v souzvu­ku s nejvyššími ideály lidstva.
Jaký bude asi ten nový, změněný člověk? Bude to nejvýznamnější emancipace, o jaké jsme dosud slyšeli. Člověk se emancipuje od vlády svého těla a svých pudů. Tělo mu bude služebníkem, jehož bude udržovati na nejvyšším stupni výkonnosti a v naprosté poddanosti. Vykořistí své tělo dokonale, aby vydalo všechno dobro a všechen užitek do krajnosti.
Proč by nemělo tak býti? Vždyť se jednou smísí se zemí. Nemáme k tělu jiných povinností a závazků, než které si sami uložíme. Jako by bylo velkým proviněním před tváří věčnosti, když bychom tělo ničili svévolně, tak by bylo proviněním na nás samých, kdybychom z něj, jako ze stromu nesebrali všechno ovoce a všechen užitek, a kdybychom vše nečinili ku krajnímu zvýšení jeho výkonnosti.
Ten nový změněný člověk nebude tak bláhový, aby znalost sebe položil na místo poslední, aby měl plány a analýzu o domech a strojích, ale žádnou o sobě, aby dělal bilance obchodní, ale žádné bilance životní, aby se ptal, kolik to bude stát, když kupuje látku nebo objednává stavbu, ale neptal se, co ho stojí jeho způsob života a jeho nálad, a co by místo toho mohl míti lepšího a žádoucnějšího.
Dobrý obchodník ví mnoho-li mu vynáší každé oddělení a každý artikl. Dobrý továrník ví, kolik vydělá nebo prodělá na výrobě určitého předmětu. Jestli mu závod neprospívá, on zkoumá, hledá vady, mění dispozice, vyšetřuje nákup, provoz, výro­bu, ztráty, poptávku, spokojenost zákazníků.
Tak bude činit nový, změněný člověk. Nemusí být anatomem, a umět každou kůstku a každý sval v těle pojmenovat, ale může znáti své nervy a co lze od nich čekat, co jim třeba dávat, jak je udržovat svěží. Bude znáti svoje srdce a co naň působí rušivě nebo blahodárně. Bude mu známo, proč a jak udržovat svaly pružné, proč a jak a kde a kdy dýchat účelně. Bude znáti význam žláz a hormonů. Bude rozumět správné výživě.
Bude umět své tělo uspat nebo vzbudit, kdy a jak bude chtít. Bude umět poručit svému trávení a vyměšování. Bude míti vyvinutý cit pro všechny potřeby svého těla, aniž by to zabralo více času a nákladu než jiní lidé obětují, aby svá těla přivedli rychleji k stárnutí a do hrobu.
Tyto věci patří k novému, vyššímu a osvícenému náboženství. Jako jiní věnují velkou péči budování chrámů, soch a oltářů, tak musíme věnovati péči svému tělu, jako nejbližší a nejsvětější svatyni. V něm uctíváme Nejvyššího a Jeho věčné řády tím, že stáváme se dobrými bohy každé buňce svého těla a pokud na nás je, zavádí­me všude nejdokonalejší řády a pořádky, a podřizujeme je nejvyšším životním úko­lům. Dalším úkolem vědomého sebe řízení musí býti plné ovládnutí paměti, soustře­děnosti, relaxace, vitalizace těla, ovládnutí žádostí a citů, smutků a radostí, odvahy a bázně, zlostí a sympatií: to vše jsou sféry, jež jsme povoláni plně a cele a dle plánu ovládnouti.
Představuji si, že ten nový člověk si utvoří ve své mysli úplný model sama sebe podle nejlepšího vědomí o dosažitelné dokonalosti, a podle toho modelu sám sebe přemění.
Snad bude některým divné, že k tomu sebe řízení počítám také životní úspěch, blahobyt, krásný domov, hudbu, zpěv a barvy, účast na práci k blahu a uvědomění druhých, oběti přinášené pro životní ideál, společenství s lidmi, kteří jdou cestou pravdy, krásy a dobra.
To by byly nejbližší a postupně dosahované ideály. Je nutné v tom míti systém, postupovati vědecky, počínati si jako při každém úspěšném díle. Řekněme si: tohle je můj plán pro nejbližší dva roky, a tohle pro příští týden, a tohle budu dělat každé ráno, a tohle před spaním.
Vím dobře, že kdo se cítí starým, hned namítne: „Ach, to už není nic pro mě.“ To je klam. Stojí za to něco v tom ohledu začít, i kdybychom věděli, že budeme žíti už jen několik málo měsíců.
Právě v starších letech dostavuje se prázdnota, člověk neví, proč ještě žíti a jestli ještě něčím lze život vyplnit - a hle, tu přichází jako na zavolanou ideály Svobodné­ho bratrství. Jen začít, jen to zkusit a nebrat si více než co lze s požitkem a ziskem upotřebit.
Jsou dva způsoby, jak se změnit: pojednou, naráz, jedním velkým rozhodnutím, obyčejně při velkých vnitřních otřesech a zážitcích, nebo pozvolné sebe přemě­ňování. Viděl jsem v životě dost příkladů obojího druhu. Nedávám přednost žádné­mu z nich. Spíše bych uznával spojení obou.
Někteří se rázem rozhodli ke změně, ale po nějakém čase byli zas ti samí ne-li horší, jestli po takovém rozhodnutí nenásledovala další denní práce na vybudování nového člověka.
Jiní opět to chtěli míti příliš lehké a rozhodovali se pro nový život po příliš malých dávkách. Podle toho byl i úspěch nepatrný, jestli vůbec jaký, až toho nechali a žili opět jako dříve.
Proto jsem zvolil způsob třetí pro sebe, to jest, učinit občas větší nápor, a podle potřeby celý duševní život přeformovat, nové zvyky si osvojit, jinou životosprávu začít, také ideově se vším se znovu vyrovnat. A potom vždy znovu se snažit, abych příliš neochaboval. Dobrým prostředkem pomáhat sobě je, když člověk současně pomáhá jiným. Tak lépe sám sobě porozumí a nové cesty zdaru vyzkouší.
Dosud bylo náboženství rozuměno jako upínání mysli k neznámým světům a mátožným představám. My jsme se odhodlali začít u člověka a v člověku samém a skrze něj nacházet cestu k Nejvyššímu.
Je toliko jedna svatyně, kde člověk může se potkat s Nejvyšším, a tou je nitro člověka. A podle toho, jaké bude jeho nitro, jak připravena bude jeho svatyně, jakou bude bohoslužba v ní, bude se člověku zjevovat vyšší život, hlubší moudrost, doko­nalejší láska.
Změněný člověk znamená změněnou představu Boha.
Změněný člověk, to je změněný zorný úhel, změněné okolí, změněná společnost.
Změněný člověk je změněný svět a obnovení všech věcí.
Ze změněných lidí bude se rodit nová rasa, oni budou vůdci, světlem, kvasem, spásou světa.
N. F. Čapek

Změněný člověk

Vědomí patří k základům lidského života a štěstí. O čem nevíme, to nás zpravidla nebolí. Avšak vědomí je také otázkou pokroku. Nevíme, jaké vědomí má nerost, rostlina, zvíře. O člověku však víme, že jeho vědomí je měřítkem všech jeho šťast-ných i bolestných chvilek, že jeho bohatství hmotné i duševní jen tolik pro něj zna­mená, jak mnoho o tom ví. Jde-li o těžkou operaci, bývá člověk uveden do bezvě­domí a také jeho vlastní přirozenost si často pomáhá upadnutím do bezvědomí při těžkém zranění nebo při velmi bolestné zprávě.
Celé knihy bylo by možno napsat o významu vědomí a bezvědomí, o různých stupních vědomí, podvědomí a nadvědomí.
Spánek s jeho ozdravujícími a posilujícími účinky souvisí s vědomím. Rozdíl me-zi zdravým člověkem a duševně chorým je v jeho stavech vědomí. Lidé se oddávají alkoholu a jiným omamným prostředkům pro jejich účinek na vědomí. Totéž platí o zábavách všeho druhu. Při ohromném významu, jaký má vědomí, je ono klíčem, kterým se velké poklady otvírají, ale také zavírají.
Podívejme se na člověka hypnotizovaného: byl uveden do bezvědomí jen aby se uvolnily v něm síly a schopnosti, nad nimiž ve stavu vědomí nevládne. Může býti operován a necítí bolest. Nebo se mu řekne, že se spálil - a vyskočí mu na ozna­čeném místě puchýř. Velmi těžké duševní poruchy bylo možno vyléčit hypnózou.
Anebo si připomeňme, co dokáží některá media. Při plném vědomí neumí nic souvislého povědít, ale v transu, tedy ve stavu zeslabeného vědomí promluví třeba krásnou a souvislou řeč, nebo vymalují obraz nebo popíší věci a události vzdálené.
A přes to nemůžeme tvrdit, že by plné vědomí bylo překážkou k dosáhnutí podobných a větších výkonů, jenže to vyžaduje velké sebekázně a znalosti sebe a sil nás obklopujících. Je to vyšší stupeň lidského vývoje.
Nežli pojednáme o vládě nad vědomím, nutno předeslati, co předcházelo než se nový člověk naučil své vědomí plánovitě měnit a ovládat, aby tak se stal průkop-níkem budoucího lidstva.
Vývoj lidstva má velkou podobnost s vývojem každého lidského dítěte. Před zro­zením vyrůstá v úplném bezvědomí, asi jako rostlina. Po narození má mnoho podob-ného se zvířátkem. Zná jen své pudové potřeby. Chce jíst a pít, pláče a směje se, hraje si, a cokoli jiného dělá, činí tak z neuvědomělého pudu, že mu to dělá dobře nebo že to působí nepohodlí a bolest.
Tak byli primitivní lidé. Smyslem jejich života bylo ukájení tělesných potřeb. Jiného vědomí neměli než vědomí hladu a nasycení, zimy a tepla, únavy a odpo­činku, obrany a útoku, pohlavního pudu a plození.
Když jejich vědomí se rozšířilo, počali přemýšlet, co by mohli k svému životu přidat, čím jej zpestřit, jak učinit zajímavějším: začali svá těla malovat, zdobili je korálky, kroužky a listím, začali si stavět a upravovat příbytky.
Později ti silnější, starší nebo chytřejší podrobovali si druhé a vnucovali jim kázeň, ukládali jim zvyky a obyčeje, určovali jejich oděv, způsob života i jejich víru nebo pověru.
Povstávaly rody, kmeny, státy se vším příslušenstvím.
Potom silnější státy snažili se opanovati slabší, a slabší toužily po osvobození.
Lidé se osvobozovali od národních utiskovatelů, od hospodářských vykořisťova­telů, od vlády kněží a králů, a budou se dále osvobozovati od mnohých zevních pout a tyranství.
Na konec octne se člověk po dlouhém putování a vyhledávání svého blaha až sám u sebe a začne usilovat o vědomé řízení sebe, o vládu nad svým nejcennějším majetkem: nad tělem a duševními silami.
Až dosud vývoj člověka jevil se vnějšími výboji, pod zevním tlakem, a cílem byly zisky, které mohl na těle nosit neb uložit mimo sebe. Byly to zisky vnějškové, se kterými nemohl člověk srůsti a sebe ztotožniti.
Až dosud u většiny lidstva převládá pověra, že člověk nemůže sám sebe předělat a přeměnit podle předem stanoveného plánu.
Začíná to s pověrou o jeho početí a narození. Starodávným bylo početí a zrození provázeno přímým zásahem božím, mnohým z dnešních je ono šťastnou nebo ne­šťastnou náhodou, a na prstech by spočítal ty, kteří poznali uvědomělé působení osvíceného člověka, aby jeho potomci měli lepší podmínky početí a zrození než měl on sám.
Jiná pověra se týká zdraví a nemoci. Většina lidí považuje to za osud nebo seslání boží, když onemocní. Jen málo je těch, kteří si uvědomují, že nemocem lze předcházet, že zdraví je osobní záležitostí a mravní povinností člověka, asi tak, jako když udržuje své šaty v pořádku. A je-li někdo nemocen, že si nemoc zpravidla zavinil sám, nebo ji zavinil jiný člověk, který nějakou povinnost u něho zanedbal, ať už vědomě nebo z nevědomosti.
Ještě rozšířenější a zakořeněnější je pověra o délce lidského života a nutnosti býti v stáří sešlým a slabým.
Vím, že některý církevník bude považovati za rouhání tvrzení, že i délka života a svěžest ve stáří jsou v rukou člověka, ovšem toho změněného a nikoli člověka vy­chovaného v pověrách a nevědomosti.
Pověra o nemohoucnosti člověka vzhledem k jeho zdraví podobá se bezradnosti některých kuchařek. Když buchty nevykynuly, bylo to v mouce, jestli se připálily, zavinila to trouba, jestli se těsto proměnilo v „brousek“, je to náhoda, a s tou prý se musí počítat.
O povaze a náladách člověka panují ještě větší pověry. Vše je prý osudové, de­terminované, předem nějakým dobrým nebo zlým duchem předurčené, vše je něčí milost nebo nemilost. Je-li někdo prchlivý, nemůže za to. Když je bázlivý, to je prý jeho vlastnost, jako že má nos mezi očima. Jestli se trápí, jestli je posedlý obavami všeho druhu, to prý by v jeho případě musel míti každý!
U nás Svobodné bratrství stalo se průkopníkem nové doby a ukazatelem k vě­domému sebe řízení. Postavilo mezník mezi ty, kteří žijí náhodně a jsou vystaveni hříčkám okolností a osudů, a ty, kteří uvědoměle berou své osudy do vlastních ru­kou, aby sebe učinili takovými, jakými chtějí býti.
Až dosud se dětem vštěpuje, že Bůh stvořil člověka dokonalého, ale pro hřích prvých rodičů že zlořečil všemu lidstvu a učinil člověka nemohoucím, jakým se jeví dnes. Teprve po smrti v nebi bude prý opět učiněn dokonalým, jakým byl při stvoření světa.
Někteří učí, že člověk se může změnit zázrakem, učiní-li zadost jistým poža­davkům rázu věroučného a církevního, ale nic nového a zvláštního v tom ohledu nebylo prokázáno.
Naproti tomu podařilo se objevit na poli eugeniky, hygieny a psychologie mnoho fakt, která ukazují cestu k vědomému sebe měnění a řízení.
Proč o tom je tak málo známo?
Předně je velmi málo těch, kteří by toto vědění znali a uměli aplikovat v celé jeho obsáhlosti, jak po stránce tělesné tak i duševní. Za druhé stojí v cestě zvyk a pohodlí. Je velký rozdíl mezi pouhým věděním a životní praxí. Nejprve musí více lidí to vyzkoušet a jiným na sobě samých ukázat, aby mohli následovat. Za třetí musí k vědění a životní praxi přistoupiti náboženské posvěcení ve smyslu vyššího, osvíce­ného pojetí náboženského. Tu jsme u samého jádra věci. Lidé náboženští jsou zpravidla plní pověr a předsudků, a bojí se sami na sebe spoléhat a do vlastních rukou své osudy převzít, aby se tím nerouhali Bohu. A lidé nenáboženští si myslíva­jí: proč bych dbal, až bude nejhůř, udělám všemu konec. Proto tolik sebevražd.
Svobodné bratrství má tu dalekosáhlý úkol. Není vázáno předsudky. Dovede spojit hlubokou zbožnost s nejpřísnější vědeckou kritikou. Dává slovu náboženství novou náplň. Už to není matriková příslušnost, ani nějaké ceremonie, ani slepé vě­ření, ale je to nový způsob života, je to vědomé řízení a přetvořování sebe v souzvu­ku s nejvyššími ideály lidstva.
Jaký bude asi ten nový, změněný člověk? Bude to nejvýznamnější emancipace, o jaké jsme dosud slyšeli. Člověk se emancipuje od vlády svého těla a svých pudů. Tělo mu bude služebníkem, jehož bude udržovati na nejvyšším stupni výkonnosti a v naprosté poddanosti. Vykořistí své tělo dokonale, aby vydalo všechno dobro a všechen užitek do krajnosti.
Proč by nemělo tak býti? Vždyť se jednou smísí se zemí. Nemáme k tělu jiných povinností a závazků, než které si sami uložíme. Jako by bylo velkým proviněním před tváří věčnosti, když bychom tělo ničili svévolně, tak by bylo proviněním na nás samých, kdybychom z něj, jako ze stromu nesebrali všechno ovoce a všechen užitek, a kdybychom vše nečinili ku krajnímu zvýšení jeho výkonnosti.
Ten nový změněný člověk nebude tak bláhový, aby znalost sebe položil na místo poslední, aby měl plány a analýzu o domech a strojích, ale žádnou o sobě, aby dělal bilance obchodní, ale žádné bilance životní, aby se ptal, kolik to bude stát, když kupuje látku nebo objednává stavbu, ale neptal se, co ho stojí jeho způsob života a jeho nálad, a co by místo toho mohl míti lepšího a žádoucnějšího.
Dobrý obchodník ví mnoho-li mu vynáší každé oddělení a každý artikl. Dobrý továrník ví, kolik vydělá nebo prodělá na výrobě určitého předmětu. Jestli mu závod neprospívá, on zkoumá, hledá vady, mění dispozice, vyšetřuje nákup, provoz, výro­bu, ztráty, poptávku, spokojenost zákazníků.
Tak bude činit nový, změněný člověk. Nemusí být anatomem, a umět každou kůstku a každý sval v těle pojmenovat, ale může znáti své nervy a co lze od nich čekat, co jim třeba dávat, jak je udržovat svěží. Bude znáti svoje srdce a co naň působí rušivě nebo blahodárně. Bude mu známo, proč a jak udržovat svaly pružné, proč a jak a kde a kdy dýchat účelně. Bude znáti význam žláz a hormonů. Bude rozumět správné výživě.
Bude umět své tělo uspat nebo vzbudit, kdy a jak bude chtít. Bude umět poručit svému trávení a vyměšování. Bude míti vyvinutý cit pro všechny potřeby svého těla, aniž by to zabralo více času a nákladu než jiní lidé obětují, aby svá těla přivedli rychleji k stárnutí a do hrobu.
Tyto věci patří k novému, vyššímu a osvícenému náboženství. Jako jiní věnují velkou péči budování chrámů, soch a oltářů, tak musíme věnovati péči svému tělu, jako nejbližší a nejsvětější svatyni. V něm uctíváme Nejvyššího a Jeho věčné řády tím, že stáváme se dobrými bohy každé buňce svého těla a pokud na nás je, zavádí­me všude nejdokonalejší řády a pořádky, a podřizujeme je nejvyšším životním úko­lům. Dalším úkolem vědomého sebe řízení musí býti plné ovládnutí paměti, soustře­děnosti, relaxace, vitalizace těla, ovládnutí žádostí a citů, smutků a radostí, odvahy a bázně, zlostí a sympatií: to vše jsou sféry, jež jsme povoláni plně a cele a dle plánu ovládnouti.
Představuji si, že ten nový člověk si utvoří ve své mysli úplný model sama sebe podle nejlepšího vědomí o dosažitelné dokonalosti, a podle toho modelu sám sebe přemění.
Snad bude některým divné, že k tomu sebe řízení počítám také životní úspěch, blahobyt, krásný domov, hudbu, zpěv a barvy, účast na práci k blahu a uvědomění druhých, oběti přinášené pro životní ideál, společenství s lidmi, kteří jdou cestou pravdy, krásy a dobra.
To by byly nejbližší a postupně dosahované ideály. Je nutné v tom míti systém, postupovati vědecky, počínati si jako při každém úspěšném díle. Řekněme si: tohle je můj plán pro nejbližší dva roky, a tohle pro příští týden, a tohle budu dělat každé ráno, a tohle před spaním.
Vím dobře, že kdo se cítí starým, hned namítne: „Ach, to už není nic pro mě.“ To je klam. Stojí za to něco v tom ohledu začít, i kdybychom věděli, že budeme žíti už jen několik málo měsíců.
Právě v starších letech dostavuje se prázdnota, člověk neví, proč ještě žíti a jestli ještě něčím lze život vyplnit - a hle, tu přichází jako na zavolanou ideály Svobodné­ho bratrství. Jen začít, jen to zkusit a nebrat si více než co lze s požitkem a ziskem upotřebit.
Jsou dva způsoby, jak se změnit: pojednou, naráz, jedním velkým rozhodnutím, obyčejně při velkých vnitřních otřesech a zážitcích, nebo pozvolné sebe přemě­ňování. Viděl jsem v životě dost příkladů obojího druhu. Nedávám přednost žádné­mu z nich. Spíše bych uznával spojení obou.
Někteří se rázem rozhodli ke změně, ale po nějakém čase byli zas ti samí ne-li horší, jestli po takovém rozhodnutí nenásledovala další denní práce na vybudování nového člověka.
Jiní opět to chtěli míti příliš lehké a rozhodovali se pro nový život po příliš malých dávkách. Podle toho byl i úspěch nepatrný, jestli vůbec jaký, až toho nechali a žili opět jako dříve.
Proto jsem zvolil způsob třetí pro sebe, to jest, učinit občas větší nápor, a podle potřeby celý duševní život přeformovat, nové zvyky si osvojit, jinou životosprávu začít, také ideově se vším se znovu vyrovnat. A potom vždy znovu se snažit, abych příliš neochaboval. Dobrým prostředkem pomáhat sobě je, když člověk současně pomáhá jiným. Tak lépe sám sobě porozumí a nové cesty zdaru vyzkouší.
Dosud bylo náboženství rozuměno jako upínání mysli k neznámým světům a mátožným představám. My jsme se odhodlali začít u člověka a v člověku samém a skrze něj nacházet cestu k Nejvyššímu.
Je toliko jedna svatyně, kde člověk může se potkat s Nejvyšším, a tou je nitro člověka. A podle toho, jaké bude jeho nitro, jak připravena bude jeho svatyně, jakou bude bohoslužba v ní, bude se člověku zjevovat vyšší život, hlubší moudrost, doko­nalejší láska.
Změněný člověk znamená změněnou představu Boha.
Změněný člověk, to je změněný zorný úhel, změněné okolí, změněná společnost.
Změněný člověk je změněný svět a obnovení všech věcí.
Ze změněných lidí bude se rodit nová rasa, oni budou vůdci, světlem, kvasem, spásou světa.


dr. Norbert. Frant. Čapek, 20-30. léta 20. st.





pozn."info o autorovi a jeho díle zájemcům dodá "Zeanddrich E."

."


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je osm + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
 
 
0 1 2 3 4 5 6 7 8 (9) 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 40 41 42 43 44 45 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 64 65 66 67 68 68
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter