„Pane prezidente, situace je vážnější, než jsme předpokládali.“ Náčelník prezidentova krizového týmu (PrKrTy) plk. Karel Spiťar, stál v pozoru, čepici parádní uniformy pevně tisknul v podpaží, lehce se kolébal. Ačkoli ho s prezidentem pojil dlouholetý sourozenecký vztah, choval se nanejvýš formálně, prezident to vyžadoval.

   „Posaďte se plukovníku,“ pokynul mu prezident a sám se zhoupnul v nablýskaném křesle. „Vy jste pil!?“ Naklonil se přes masivní stůl a zcela neprezidentsky zavětřil.

   „V žádném případě pane,“ zatvářil se plukovník pohoršeně a odvrátil tvář, aby říhnutí, které mu při sedání nešťastnou náhodou uniklo, nezasáhlo prezidentův obličej. Prezident byl s odpovědí spokojen. Lehce se usmál při vzpomínce na to, jak se včera oba zlili na oslavě otcových narozenin.

  „Tak spusťte, o co jde?“

  „Jedná se o návštěvu papeže Amorfa Huhlera,“ zašeptal plk. Spiťar a nedůvěřivě se rozhlížel po místnosti. „Musíte jí odříct.“

  „Myslíte tu tajnou, která se má konat zde v této kanceláři?“ zeptal se prezident překvapeně. „Zhruba za hodinu…?“ dodal poté, co se podíval na hodinky, přičemž si rukáv saka vyhrnul až k lokti.

Plukovník instinktivně semknul kolena k sobě a jal se pevně mačkat čepici v klíně.

  „Ano,“ špitnul a křečovitě zamrkal, jakoby v očekávání rány. Jeho mladší bratr Mojmír uměl být pěkná svině, ještě než se stal prezidentem.

  „Tak jo,“ řekl prezident navzdory všem očekáváním a usmál se. Vypadal velice přívětivě. To plukovníka poněkud vyvedlo z míry, ale vlna úlevy, která následovala, jeho strnulým ramenům a přepjatým tříslům, přišla vhod.

  V tom prezident praštil do stolu. Ozvalo se jemné lupnutí z oblasti malíkové hrany jeho pravice. Plukovník se opět čile našponoval.

  „Jak si to představujete!!!“ řval prezident v stoje, opíraje se o levou ruku, zatímco pravá, až na mírné záškuby bezvládně vysela podél těla. „To mám papeže poslat do prdele?!! Uvědomujete si, co vůbec po mě chcete…?“ Poslední větu pronesl už o poznání tišeji. Opět se posadil, pravou ruku láskyplně složil do klína. Na první pohled se zdál zcela nepoškozený, jen sotva patrný tik v pravém oku napovídal, že s prezidentovou rukou není něco v pořádku. Zato plukovník se bázlivě rozmrkal, jeho levé oko jevilo urputnou snahu obrátit se v sloup. Švy jeho čepice začaly povolovat.

   „Pane prezidente –chrčel plukovník, neboť mu ve stresu odešly hlasivky- je to nutné v rámci zachování Českého státu, jak ho známe.“

Prezident, teď už (díky bolesti) zcela pokorný, se naklonil k intkomu: „Darmičko… přineste nám prosím vás dvě kávy …a mě tam dejte pár kapek morfia. Děkuji.“

  Darma Slevinská byla profesionální stážistka, měla ty nejlepší reference ze všech ministerstev, vyjma ministerstva kultury. Úřadující ministr František Mravenec alias Freddie Mercury se k jejímu posudku dosud nevyjádřil. Pokaždé, když na to přišla řeč, se několika ministrnými kličkami dostal ke kulturistice a fitness, což byla jeho nejoblíbenější témata.

  Darma s jemným zaklepáním vstoupila do kanceláře, byla to vážně třída. Působila jako milionářská jachta, vplouvající do rybářského přístavu v Čínské osadě Nic-jen-hic. Prezident se zvrátil v křesle a se zalíbením sledoval stážistku, kterak k němu manévruje. Její boky se při chůzi téměř dotýkaly ramen a neustále dráždivě pootevřená ústa se zavírala snad jenom při polykání. Darminy lodičky dokázaly rozklapat jakýkoli povrch, kromě prezidentského koberce a tak jediným zvukem té chvíle bylo praskání stehů plukovníkovi brigadýrky. Darma položila tác na roh stolu, přičemž jí zrak bezděčně sklouznul pod stůl, její tváří prolnul úsměv, jako při letmé vzpomínce na něco milého. Když rozdala pánům šálky s kávou, otřela si koutky úst, zběžně upravila kostým, dvojsmyslně se otázala, zdali pánové budou mít ještě přání a odkráčela. Zejména to neustálé otírání koutků prezidentovi nejvíc imponovalo. Když se za Darmou zaklaply dveře, kopnul do sebe prezident polovinu žhavé kávy s kapáním. Zaťal levou ruku a obezřetně s ní klepnul do stolu.

  „Mluvte!“ rozkázal zastřeným hlasem a upřel sklovatějící pohled na plukovníka.

   „Pane prezidente,“ naklonil se plukovník přes stůl, až se ho bradou dotýkal, šeptem mocnil servilní výraz. „Všechno začalo před dvěma lety. Náš analytik, expert na čtení mezi řádky, major Leoš Jasnačka má dementního strýce o kterého se jako jediný žijící příbuzný léta stará. Když před dvěma lety, v rámci svých pracovních povinností, sledoval zpravodajský pořad “Natuty“, ze svého kouta sledoval onen pořad i jeho strýc. Ve chvíli, kdy se na obrazovce ukázal právě jmenovaný papež, začal strýc hýkat a třít čelem o koberec. Major se domníval, že má hlad, ale miska se žrádlem byla plná. Tenkrát tomu ještě nevěnoval pozornost, až později mu došlo, že strýcovy neobvyklé projevy souvisí s novým papežem. Taková souvislost v něm samozřejmě vyvolala profesionální zájem…“

Prezident polknul i zbytek kávy a tupě žvýkal lógr, prsty pravé ruky vyťukával do stolu Českou hymnu. Plukovník, vida prezidentovu upadající ostražitost, ve snaze udělat něco neobvyklého, zlomil bombičkové pero, které ledabyle leželo na stole ve zlatém pouzdře s vyrytým věnováním. Vycáknuvší inkoust, rozpustile zasáhnul prezidenta do oka. Ten, aniž přestal vyklepávat, mrknul a zvolal: „Ano?!“

Plukovník přesunul obličej do prezidentova zorného úhlu a pokračoval, jako by nikdy nepřestal.

  „…díky zkušenostem z výzvědné služby, ze strýce brzy dostal proč tak vyvádí, když vidí papeže. Představte si to, pane prezidente, on, ten strýc, když mu bylo deset, viděl papeže v cirkuse…. Po hodinovém výslech hasákovou metodou, začal strýc vykřikovat: „Fenomenálo žonglisímo!“ Jasnačka zpočátku myslel, že ho strýc chce přelstít, tak použil do půlky rozštípnuté polínko – to je myslím vkládací metoda, ale strýcova výpověď se plných dvacet minut nezměnila a pak usnul. Od té doby major Jasnačka pátral na vlastní pěst, až do teď. Dnes odhalil šokující skutečnost a neprodleně mi zavolal. No… a tak jsem tady, abych vás varoval.“

  Prezident si dožmoulal zasažené oko. „To je zajímavé,“ řekl a překvapeně pozoroval fleky na ruce. Po chvíli ticha pobídnul plukovníka: „Pokračujte, pokračujte, dobře se to poslouchá,“ a jal se zkoumat odraz vlastního obličeje v náramkových hodinkách.  

  Plukovník se zapýřil a pokračoval: „Zde a zde -tahal z kapes pomačkané fotografie- je důkaz, že papež skutečně byl žonglérem.“

   „Ukažte…“ zaujaly prezidenta obrázky. „No, skutečně. Co, to… on snad žongluje s kozami… a tady je dokonce beran?!“

   „Ano, pane prezidente, jsou to kozy. Něco takového jsem jaktěživ neviděl.“

   „Ehm…“ dodal si prezident odchrchláním státnosti. „Já sice také ne, ale to přeci neznamená, že zrušim papežovi schůzku. Považte ty následky…“

   „Ale, to ještě není všechno…“

   „Co! Co ještě máte. Žongluje snad prasaty? No a…?“

   „Lidmi.“

   „Cože?“

   „Žongluje lidmi.“

   „Poslyšte… to jako, že je… Ale ne, to je přeci nesmysl. Leda tak dětmi, nebo liliputy, ale neříkejte mi, že…“

   „Ne. On je nehází, on je vymění.“

   „…???“

   „Dokáže “nějak“ zažonglovat osobnosti, aniž by si toho kdokoli všimnul, včetně žonglovaných osob.“

Prezident se podíval na hodinky, aby zjistil, že návštěva se nezadržitelně blíží. Modrou rukou si otřel orosené čelo.

   „Plukovníku…“ pravil výhružně. „Koukejte se vytasit s nějakými důkazy, nebo tady s vámi ztrácím čas!“ Poslední slova, už hystericky ječel.

   „A- ano! Tak, třeba: Měsíc po tom, co Amorf Huhler se svou uměleckou skupinou “Desperádo žonglers“ vystupoval ve Vatikánu, byl zvolen papežem, aniž by byl věřící, nebo později, když navštívil Polsko, už jako papež. Ještě za jeho přítomnosti se Polský parlament usnesl, že potraty jsou vůle Boží a budou tedy prováděny v kostelech, nebo…“

V kanceláři zazněl tichý gong. Znamení, jímž Darma ohlašovala, že návštěva se blíží. Prezident zblednul. Nasadil oficiální výraz.

   „Nuže, pane poradče, co mi tedy radíte?“

Plukovník zamrkal, zaostřil na prezidentovi pupily, pak se lehce usmál, otřel si koutky a nasadil čepici, která tvarem připomínala mlynářskou.

  „Já myslim, že vo nic nejde,“ řekl lehkovážně, vstal a ladnou chůzí zamířil ke dveřím. Jeho boky se přitom téměř dotýkaly ramen.