Když Pedara nešetrně vytáhli dva gardisté z klece, nebránil se. Neměl už sil. Bylo mu to jedno. To co si vytrpěl za ten měsíc se rovnalo jeho nejhorším nočním můrám. Přišel o oko a bolest byla to co cítil každým okamžikem svého žití. Už dávno se nebránil. Už dávno nekřičel, že je nevinen. Nikdo ho neposlouchal. Pořád chtěli vědět něco o nějakém svitku a to on nevěděl. Nevěřili mu. Ale jak mohl říci něco co nevěděl. Jeho ducha už zlomili dávno. Neměl už snad ani slzy aby mohl brečet. Kolikrát myslel na matku a jak mu bylo krásně když spolu cestovali se skupinou komediantů, než se usadili v tomhle městě. Jak si tehdy když umírala na černý kašel myslel, že je mu nejhůř na světě. Nebyla to pravda. Už se brzy setkáme, matko, běželo mu hlavou.

V těch gardistech poznal minimálně dva se kterými popíjel pivo a dokonce jednomu i platil útratu. Teď se mu to zdálo jako nekonečná minulost. Jako něco co se už nemůže vrátit. Něco neuvěřitelně vzdáleného. Gared dal pokyn k vynesení Pedara na tribunu a předání do rukou kata a jeho pohůnka. Gared. Jak ho tehdy obdivoval. A teď? Jak daleko byla jeho šance, že bude sloužit pod jeho vedením. Je to vše pryč. A proč? Protože ve své naivní touze po slávě věřil v nemožné. Kdyby ten den raději nevycházel z hospody.

Kat a jeho pomocník převzali Pedara, který se nebránil. Když ho postavili na stoličku, pokusil se pořádně se postavit. Teprve když mu přendávali smyčku přes hlavu, uvědomil si že okamžik jeho smrti se blíží. Zmobilizoval poslední zbytky sil a pokusil se bránit. Ovšem hrubé ruce kata byli jako svěráky a brzy zjistil, že už mu není pomoci. Pokusil se vykřiknout cosi do davu, ale jeho hlas byl tak tichý, že jej přes déšť skoro nikdo neslyšel. Zvedl obličej k plačícímu nebi a nechal stékat vodu po tvářích a smývat špínu z jeho tváře. Smyčka, kterou mu stáhli kolem krku neškrtila. Ještě ne. Až za chvíli. Vzpomněl si na to, když jako malé dítě viděl prvně popravu oběšením. Cítil tehdy s tím odsouzeným a přísahal si, že už se nikdy nebude na podobné věci dívat. “Tak a teď jsem já ten odsouzený a já zde budu viset pár dní na tomhle provaze a lidé se budou křižovat jen mě uvidí.” pomyslel si. “Budu zde viset a pode mnou moje výkaly a moč.” Jeho oči pohlédli na malého chlapce, který stál na konci náměstí v očích vyděšený a zároveň zvědavý výraz. Copak si asi teď ten kluk myslí? Lituje mě? Z Pedarova jediného oka začala téci slza.

Mnich s tlustou knihou v ruce předstoupil před odsouzeného a začal předříkávat motlitbu za spásu jeho duše. Někteří lidé, kteří byli v prvních řadách se přidávali. Pedar motlitbu očividně neslyšel. Díval se kamsi do dálky. Když mnich dočetl motlitbu, ustoupil stranou a předstoupil herold, rozvinul svitek a začal číst obvinění. Žhářství, loupež, čtyřnásobná vražda a útok proti městské gardě. Jen těch pár obvinění Pedar zaslechl, ale jaksi ta slova procházela okolo něho. Nevnímal je. Věděl, že většina z toho jsou jen lži. Bylo mu to jedno.

To jak kat podkopnul stoličku a jak se mladíkovo tělo zhouplo dolů už Ursus neviděl. Odcházel boční uličkou. “Za tohle mi zaplatíš. Za toho kluka a za mě. Máme si toho hodně co vysvětlovat. Zaplatíš ty zkurvysynu.” Voda stékající mu po tvářích nebyl déšť. Ta voda byla slaná. V tu chvíli se v něm něco zlomilo. “Nemohl jsem ti pomoci mladej. Zemřeli bychom oba. Nešlo to. Promiň. Nevím proč jsi vlastně zemřel, kvůli nějakému lejstru nebo bůh ví kvůli čemu, ale slibuji ti, že to zjistím a pomstím tě. Jsem Ursus a medvěd když si vyhlédne kořist, jde po ní.“ zatnul pěst a nesnažil se skrývat svoje slzy a zlost.