„Proč to nechtějí udělat?!“

„Má paní, jsou vystrašení z místních pověr. Říká se, že to nikdo nemůže vykopat, aniž by byl zaslepen krásou toho pokladu a chtěl ho jenom pro sebe. Kvůli tomu už bylo prolito tolik krve, že si vesničané myslí, že by měl zůstat navždy zakopaný.“

„Mě je jedno, co říkaj. Hlavně ať už se tam probourají, a jestli neudělají, co řeknu, tak jim useknu hlavu a narazím na kůl.“

„Ano, má paní.“

Pro lidi z městečka to bylo velké překvapení, když se do toho domu znovu někdo nastěhoval. Od šedesátého druhého roku byl dům opuštěný, od roku, kdy se stala ta tragédie. Otec zastřelil svou manželku, čtyřletého syna a potom i sebe. Vyšetřovatelé nikdy nepřišli na motiv. V úvahu přicházeli rodinné dluhy nebo nevěra manželky, ale nic se nepotvrdilo. Od té doby dům chátral.

Už před rokem a půl začala rekonstrukce. Lidé byli zvědaví, kvůli čemu se tak děje, ale zvědavost opadla, když se ruina proměnila v honosné sídlo. Došlo jim, že tam někdo chce bydlet. A z minulosti už věděli, že to skončí nedobře. A když dělníci sundali lešení, dokončili zahradu, napustili bazén a namontovali fontánku, bylo jasné, že mohou už čekat na nové obyvatele.

„Miláčku, nevíš, jestli tam mají květinářství? A co nějaký butik?“

„Nevím, nevím. Vždyť jsem ti říkal, že jsem tam jenom dvakrát projížděl.“

„A znáš už tam vůbec někoho?“

„Ne, s nikým jsem nemluvil. Neboj, se všema se seznámíme, všechny poznáme. Víš?“

„Vím,“ odpověděla.

Naklonila se a políbila ho na zšedlé vlasy.

„Tak a teď se pozorně dívej, má drahá.“

Jeli po příjezdové cestě k domu. Zatím bylo vše skryto za obrovským živým plotem. Vjeli za ocelovou bránu. Pod koly BMW zaskřípal kamenitý štěrk. Paní prudce vzdychla.

„Ó bože, tak jsem to přesně viděla.“

Objeli okolo kruhové fontány a zaparkovali před vchodem. Paní vystoupila a se zatajeným dechem pozorovala ten honosný dům. Třípatrový, s obrovským balkónem. Otevřela mohutné vchodové dveře. Dlouhá vstupní hala. Podlaha z mramoru. Vystoupila po prostorném schodišti do patra. Točité sloupy. Starodávné i moderní obrazy. Květiny. Všude květiny. Vešla do ložnice. Krásná postel s nebesy.

„Líbí?“

„Oh, Alonso, to je překrásný,“ řekla a pevně ho objala.

„To jsem rád, to jsem rád.“

Zvonek zacinkal, když paní vešla dovnitř.

„Dobrý den,“ pozdravila.

„Dobrý, přeju,“ odpověděla prodavačka.

Paní na ní ihned upoutal podobný účes a stejný věk.

„Máte překrásný obchůdek. To asi dá hodně práce se pořádně starat, že?“

„To víte, snažím se, co to de. S čím vám můžu pomoc?“

„Potřebuji pár sazeniček begónií. Zahradníci neudělali všechno, takže si to musím dodělat sama.“

„No jo, co si člověk neudělá, to nemá. A jak se zabydlujete v novým domě?“

„Děkuji, je to nezvyk, ale je to tam krásné. Spousta prostoru, hodně světla.“

„Jo, je to krásný dům. Kolik jich budete chtít?“

„Dejte mi jich tak dvacet.“

„Paní, to vás asi zklamu, tolik jich tu nemám. Můžu vám dát všech pět a buďto semena, nebo jestli budete ochotná počkat do příštího týdne, nějaký bych objednala?“

„Určitě, není problém. A ještě bych si vzala tyto květináčky.“

„No, ty sou skvělé, dáte je se sazenicí do zeminy a oni se sami rozloží a ještě půdě něco přidaj.“

„Á, šikovné.“

„Chcete s tím pomoc do auta?“

„Budete moc laskavá.“

„Pane? Je tu ten reportér.“

„Á, výborně, tak ať jde dál.“

„Dobrý den,“ pozdravil mladičký novinář, když vešel do dveří, „já jsem Jan Lantický z místních novin.“

„Dobrý den, posaďte se prosím, co byste potřeboval?“

Pán odložil noviny a ukázal na křeslo protější křeslo u krbu.

Další den vyšel v místním plátku tento článek:

Starodávný dům nad městem má nové obyvatele

Když se před více než rokem rozběhla oprava starého domu, bylo jasné, že dříve či později můžeme očekávat nově příchozí. A minulý týden jsme se dočkali. Pán Alonso McDudlík a paní Aloisia McDudlíková se přistěhovali. Alonso McDudlík je velmi vážený umělecký grafik a jeho díla jsou dnes ceněna v řádech miliónů. Některými kritiky je považován za novodobého génia. Mezi jeho koníčky patří golf, láhev dobré whiskey a neposlední řadě také velký zájem o historii. Jak sám říká: „Není nic lepšího než si po dobré partii golfíčku otevřít lahodnou flaštičku a podebatovat o záškodnických organizacích druhé války světové.“ Paní Aloisia McDudlíková je žena v domácnosti. Mezi její záliby patří kuchyně, ve které vše mistrně ovládá a také je vášnivou zahradnicí. Nezbývá mi nic jiného, než rodinu McDudlíkových tady uvítat a za celé město Tuhníkov popřát vše nejlepší do budoucna.

Zvonek zacinkal, když paní Aloisia vešla dovnitř.

„Dobrý den.“

„Dobrý den, paní McDudlíková. Tak jak rostou?“

„A to vám jdu právě poděkovat, daří se jim skvěle, nádherné kytky.“

„Ale to jsem ráda.“

„Poslyšte, s manželem děláme v neděli zahradní grilovačku, nechtěla byste přijít? Byli bychom moc rádi...“

„Ó paní, je mi to líto, ale nemůžu.“

„Nevadí, tak to přesunem na jindy.“

„No ne, o to nejde, já prostě nemůžu, nezlobte se,“ řekla prodavačka a utekla dozadu.

Aloisia zmatená chováním zahradnice odešla domů.

Na stole zavibroval mobil.

„Ano?“

„Dobrý den, pane Lantický. Alonso McDudlík.“

„Zdravím pane.“

„Poslyšte, co byste řekl na krátkou partičku golfu. Hrajete?“

„Samozřejmě si rád s vámi zahraju.“

„Skvěle.“

O hodinu později už se procházeli po trávníku.

„Tak, pane Lantický, minule jste se mě ptal vy, teď bych se rád zeptal já vás.“

„Jen se ptejte pane McDudlík, pokud vám budu moct odpovědět...“

„Víte, přece jen už jsem starší a mám nějaké životní zkušenosti, zažil jsem toho spoustu, moje profese to taky vyžadovala a dokážu leccos poznat. Dokážu například poznat chytré mladé muže, kteří mají potenciál. Například vy,“ podíval se na novináře s úsměvem, „nezdá se mi, že by někdo jako vy měl potřebu zůstávat v tomto městečku. To jste nikdy nepřemýšlel nad tím podívat se, jak se říká, do světa?“

„Pane McDudlík, těžká otázka. Nevím, jak odpovědět, ale nepřijde mi, že bych se tady nějak zahazoval nebo ztrácel čas. Prostě to tu mám rád.“

„Samozřejmě, a kdo ne, že? Krásný kraj. Ale nepřijdete mi jako člověk, který by se sem hodil. Už jenom vaše profese je pro tohle místo nevhodná. Copak chcete pořád psát o úprávě parkovacích míst před radnicí a o dalších rekordních narozeninách babičky Smolné?“

Podíval se na mladého novináře.

„Ne, myslím, že pro vás je vhodnější něco jiného. Vy přece chcete objevovat tajemství, že? To je podstata žurnalistické práce. Přicházet věcem na kloub. Odhalovat, šokovat. A jak to můžete dělat na místě, které své tajemství střeží, jak jen může? Vezměte si například náš dům. Vím, že se tam staly hrozné věci, ale nikdo o tom nemluví. Nikdo k nám nechce přijít na návštěvu. Jediní lidé, kteří tam za námi přišli, byli Svědkové Jehovovi. I poštu si musíme vyzvedávat ve městě. Nikdo mi nechce říct, proč jsou z toho domu tak vystrašení. Dokonce jsem si musel najmout stavební firmu z druhé strany republiky, která o zdejších pověrách nic neví. Řekněte mi, čím to je? Proč se toho místa všichni bojí? Co je ta za pověst, že ji nikdo nechce říct?“

„To se pane McDudlík obávám, že nemohu říct...“

„Ale proč? Milý Jene, mám tolik kontaktů, že není problém zajistit vám místo v těch nejlukrativnějších novinách. Stačí jeden telefonát. Mohu vám dopomoci stát se velmi úspěšným.“

Novinář se zhluboka nadechnul...

Uteklo šest dní.

„Pane? Volal novinář Lantický. Prý si máte koupit zítřejší noviny.“

„Děkuji ti.“

V oněch novinách vyšel tento článek:

Pověsti o domu nad městem

Budu nejspíš první člověk, který se odvážil do této náročné práce a zkompletoval, přečetl a dal dohromady všechny zdroje ohledně tohoto domu.  Příběh začíná za doby římského impéria, kdy tu skupina římských vojáku ukryla poklad. Egyptský poklad. Poklad tak zářivý a krásný, že každého hned oslepil. Poklad tak cenný, že i sami bohové z dávných bájí ho chtěli a byli udiveni, že člověk dokáže vytvořit něco tak nádherného. Vojáci doufali, že když ho zakopou, tak upadne v zapomnění. Mýlili se. Pro poklad si přišlo mnoho dychtivců, kteří doufali, že jim změní život. Svým způsobem ano. Poklad byla tak skvostný, že ho chtěl každý jen pro sebe. A tak se díky němu začali zabíjet. Vesničané věřili, že poklad je prokletý, a tak nikomu už neprozrazovali jeho polohu. Na místě, kde byl zakopaný, postavili dům. Na nějaký čas se honba za bohatstvím uklidnila, ale opravdu jen na čas. V sedmnáctém století přišla do kraje jistá rumunská kněžna. Když s ní místní lidé odmítli spolupracovat, nechala pro výstrahu třicet vesničanů popravit a jejich hlavy nabodla na kůl. Ostatní ze strachu o život vykopali truhlu s pokladem. Jako několikrát předtím ale vypukla bitva, při které se všichni přítomní pozabíjeli. Jediná kněžna přežila, ovšem s těžkými zraněními. Vidouc, že jí nezbývá moc času, přísahala, že poklad bude navždy jen její. Co se s ním stalo, nevíme. Každopádně krveprolití nepřestává. Poklad zmizel, ale lidé se kvůli němu pořád zabíjejí. Může za to snad krutá síla oné šlechtičny?

Zvonek zacinkal, když vešla paní McDudlíková dovnitř.

„Dobrý den, chtěla jste se mnou mluvit?“ pozdravila prodavačku.

„Ano, poďte prosím dozádu.“

Dovedla paní do místnosti, kde byly všude po poličkách umístěny zahradnické věci.

„Nevím, jak váš pan manžel přesvědčil Honzíka, aby o tom napsal, má štěstí, že už je pryč, holomek jeden, ale musíte okamžitě odjet. Tady jde proboha o život. Vůbec nevíte...“

„Ale vím. A věřím vám. Něco vám povím. Zní to divně, lidem to moc neříkám. Někdy mám zvláštní sny. Vídávám věci, které mě v budoucnu potkají. Půl roku před tím, než jsme se sem nastěhovali, se mi o tom domě zdálo. Pak jsem to tu uviděla naživu a bylo to dočista stejné, do posledního detailu, i slunce svítilo jak v tom snu. A včera,“ paní se rozetřásla.

„Posaďte se, donesu vám kafe.“

Když se Aloisia McDudlíková uklidnila, že udržela šálek, byla schopná pokračovat ve vyprávění.

„Zdálo se mi to včera. Nevím, jak jsem se tam ocitla, ale byla jsem ve sklepě. Byla tam tma. Jenom malá svíčka to tam trochu osvětlovala. A na zemi ležel můj dudlíček, Alonso, oči měl otevřené a všude byla krev.“

Paní McDudlíkové začali téct slzy a květinářka nevěděla, jak zareagovat, jak ji uklidnit.

„Paní McDudlíková, proto musíte okamžitě odjet. Není dobrý, abyste v tom domě zůstávali dýl. Teď už víte to tajemství, odjeďte. A když neodjedete sami, lidi z města se postarají o to, abyste co nejdříve zmizeli. Tak jako tak, to není dobrý. Musíte pryč.“

„Co myslíte tím, lidi se o to postarají? To nás jako chtějí vyhnat?“

„Podívejte se, proč si myslíte, že Honzík Lantických odešel hned, jak mohl. Věděl, co ho tady čeká,“ prodavačka se zhluboka nadechla, „už jsme tady měli takový případ. Taky vám musím něco povědět.“

Paní McDudlíková zvedla hlavu.

„Martin, můj syn, ještě mu nebylo ani dvacet, když po tom pokladu začal pátrat. Byl už hodně blízko, všichni mu říkali, ať toho nechá, ale on se nedal. Prosila jsem ho, na kolenou jsem ho prosila: „Martínku, proboha nech toho, mysli na sebe.“ Takhle jsem k němu vzpínala ruce. Ale nedal si říct. Nakonec to došlo tak daleko, že musel z města odejít. Ty lidi tady ho vyhnali. Odchytli si ho, házeli po něm kameny, křičeli na něj, málem ho zabili. Musel odejít, jen proto, že nějakej tlustej ožralej dědek si pustil pusu na špacír a začal v hospodě vykřikovat, jak to bylo doopravdy v dvaašedesátým. Ten to pak taky schytal, že půl roku chodil s hlavou mezi ramenama, ale Martin musel odejít. Už to bude patnáct let. Od tý doby jsem ho neviděla, neozval se. Nevím, co dělá, jestli má rodinu, jestli má děti, jestli vůbec ještě žije...“ květinářka se rozbrečela.

„Zlato, copak děláš?“

„Ale nic, jen tak přemýšlím.“

„Potřebuju si promluvit.“

„Potom, má drahá, za půl hodiny. Musím ještě něco udělat.“

„Dobře, tak já jdu doluštit ranní křížovku. Dneska byla dost těžká.“

„Já vím, udělal jsem půlku, a pak jsem s tím už nehnul.“

Pan Alois se dál ponořil do svých myšlenek. Tak, proč si myslíš, že to bude ve sklepě. Jistě, kvůli těm značkám na trámech. Ještě, že ti dělníci nevyměnili úplně všechny základy. Tak se tam tedy podíváme.

O tři dny později se objevila zpráva v lukrativních novinách od mladého žurnalisty:

Tři mrtvý a jeden zraněný ve strašidelném domě

O starodávném domě nad městem Tuhníkov kolovalo mnoho pověstí. Tato událost k nim ještě přidá. Policie včera večer musela násilím vtrhnout do domu, kde našla mrtvého majitele, sluhu a kuchařku a těžce zraněnou a otřesenou ženu. Ve sklepě byla nalezna prázdná truhlice. Co se v domě stalo, je nejasné. Ženu vzhledem k jejímu stavu není možné vyslechnout.

Slunce bylo z půlky za obzorem. Dva vojáci scházeli po schodech do sklepa.

„A jseš si jistej, že je to tady?“

„Tak snad jsi slyšel toho starýho bezdomovce.“

„Jen jestli je to pravda.“

„Kamaráde, tohle si nevymyslí žádnej člověk a už vůbec ne takový ožrala...“

„No, nevíš. Ale jestli to pravda je, tak to ať se jde Franz Josef bodnout.“

Vojáci pozorně zkoumali tmavou místnost.

„Tady je to.“

Začali kopat. Po chvíli vytáhli dřevěnou truhlu.

„To je ono. Našli jsme to!“ zasvítili jim oči.

Otevřeli ji.

„Co to je za vtip?“

„Ten starý bídák, napálil nás. Teď se nám někde směje.“

„To není možný, to mi nepovídej, sakra.“

„No, říkám, že to byl ten starý ochmelka, dělá si z nás blázny...“

„Ale co mi to tady vykládáš? Jsi tady byl už přede mnou, poklad si odnesl a teď to házíš na něj...“

„Prosím tě, neblázni. Jak bych mohl? Dyť jsem byl pořád s tebou!“

„Co mi lžeš?! Chceš ránu?“

„Zkus to!“