Farářské roucho pro Amora
S dlaní tvou se něžně mazlím, hodiny slyším tikat na zdi. Odměřují tiše čas, ty slibuješ, že zítra přijdeš zas..
Jednu pusu, druhou, třetí.. zas mi něžně sázíš na rty. Touhou buší srdce mé, loučení je vždycky zlé.
Každá chvíle s tebou, stále kratší se mi zdá. A když řekneš zítra… Je to doba pro mne vzdálená…
Lásku naši, však snad sám Amor chrání, aby nevychladlo teplo z našich dlaní. V srdcích touha, aby hořela stále nám, vzájemnost citů je to nejkrásnější, co znám.
Když dvě srdce jako kostelní zvony bijí, je to důkaz, že pro vzájemnou lásku žijí. Kdyby Amor farářem mohl na chvíli být, láska od něj požehnaná, navěky by ve všech srdcích mohla žít.
Nebe je prý ještě čisté, bez poskvrny, tací bychom chtěli být i my. Amor do srdcí své šípy střílí, probouzí lásku, ale co když se zmýlí?
Já skusila bych sebrat Amorovi jeho šípy, a oblékla mu roucho farářské… Aby musel třeba jen na malou chvíli, předávat ze sebe, do všech srdcí, kus té lásky čisté a nebeské.
Lidská srdce ovládla by pokora, netrápila by je žárlivost, ani nevěra. Všechna srdce byla by čistou láskou naplněná, milovaný by byl upřímně každý muž i každá žena…
|