|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Markéta byla původem z Frýdku-Místku, ale postrádala očekávaný ostravský dialekt. Zřejmě ho ztratila při studiu na vysoké škole. Měla totiž ukončené VŠ vzdělání, byla Mgr, což je u terapeutek dost nezvyklé. Můj názor je, že se Markéta v Bohnicích tak trochu zakopala, zakufrovala, že mohla mít větší ambice.
S pacienty "chronického" pavilonu 20 chodila na vycházky po areálu a provozovala s nimi arteterapii. Přitom se kreslí, každý jak umí. Já tohle neměl rád, protože jsem kreslit neuměl, ale měl jsem rád Markétu. Měla s těmi pacienty boží trpělivost. Bylo totiž víc pacientů, kteří neuměli kreslit. Nejenom já. Těm méně zručným dávala Markéta vybarvovat omalovánky. Já jsem kreslit většinou odmítal. Zkoušel jsem psát básničky pastelkami. Moc mi to nešlo.
Ledvinová také provozovala arteterapii. Chodila za pacienty na pavilon 27 a chtěla po nich, aby kresbou vyjádřili svou náladu. Někteří to dokonce uměli. Vznikaly tak velice pochmurné náladovky. Já jim říkal Bohnický impresionizmus.
Když bylo dílo zkázy dokonáno a náladovky nakresleny, chtěla si Ledvinová o těch obrázcích povídat. Výsledek byl ještě smutnější, než ty schizoidní obrázky. Takže nakonec jediný, kdo dokázal vést arteterapii na úrovni, byl PhDr Peřina, který o obrázcích, jež nakreslili pacienti, raději povídal zábavnou formou sám.
Maruška Jirků byla terapeutkou na paviloně 1. Tam se provozovala jen činnostní terapie – dělej cokoliv, jen když něco děláš. Maruška utvořila z pacientů skupiny, každé přidělila jeden stůl a hroudu modelářské hlíny. Měli jsme za úkol vytvářet věci na dané téma. Jedno téma si ještě pamatuju – jak byste si představili svůj pobyt na pustém ostrově. Pacienti modelovali postavy, rostliny, čluny, maják, domky a pobřeží. Konec našeho úporného snažení však byl smutný: když skončila doba vyhrazená k terapii, Maruška sebrala všechny naše výtvory, sbalila je opět do hroudy modelářské hlíny a mohlo se jet nanovo. S toutéž hlínou, s toutéž Maruškou, ale třeba s jinými pacienty.
Je samozřejmé, že mě více lákaly terapie, v nichž po nás něco zůstalo trvale vytvořeno. Na takové terapie se většinou chodilo do dílen. Jenže o tom, kam kdo ten den půjde, rozhodují doktoři.
|
|
|
