|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Byl to den, jehož těžko popsatelná atmosféra, prosycená tou nejčistší směsí radosti a apatie, musela ovlivňovat snad každého a vlivem několika faktorů byl nádherně studený. Začínala ta nejhezčí roční doba, podzim. Listy stromů, zabarvené do množství odstínů těch nejnepředstavitelnějších spekter krásně melancholických podzimních zvyklostí, jejichž hromady se válely na zemi a jestě víc jich stále neurvale okupovalo chladné větve, moje oko vlastně ani nevnímalo. Byl to nádherný den, jehož těžko posatelná atmosféra, tak pravdivě rozporuplná a neurčitá, si příjemně pohrávala s mými smysly. Vítr se proháněl kolem mně a kromě dokonale osvěžujícího, hlavu pročisťujícího a nadhledu poskytujícího pocitu příjemně chladil a pohyboval zbytky listů, křečovitě, avšak marně snažících se udržet na větvích usínajících stromů. Také pohyboval šedobílými mraky, které na úchvatně vypadající, blankytně modravé obloze pluly zdánlivě klidným, uklidňujícím tempem a tvoříce tak v kombinaci s mírně zapadajícím sluncem zdání modrooranžovošedé skvrny mizející v modravém nekonečnu zbytku nebe navozovaly dojem geniálního obrazu. Byl to den, který svou výjimečnou podzimní atmosférou poskytující emočně uchvacující mix mírné deprese, naděje, melancholie a čirého optimismu dokázal dokonale ovlivnit lidského ducha a byl to přesně den, kdy jsem konečně pochopil, že život je skvělej.
|
|
|
