Proč jsem to udělal? Kdo ví? Ale
co už, jsou čtyři ráno a já, ač zcela střízlivý, stojím před domem a nejdu
dovnitř, ale jdu ven, pryč. Kam? Domů. Z domova zpět domů. Ven a zase
zpátky. Proč opouštět dům, když se stejně zase vrátíme domů? Homer Simpson. Matt
Groening, další blázen a génius. Měl bych si najít nějakej vzor.Všichni mají
někoho, komu se chtějí podobat. Všichni? Vlastně neznám nikoho, kdo má svůj
vzor. Zasraný filmy, neustále nám podsouvají něco, co není.
Procházel
jsem se po temných ulicích a poslouchal ticho. Měl jsem si vzít mobil a
sluchátka. Doprava nebo doleva? To je ta otázka, která trápí lidstvo už od
nepaměti, močit či nemočit? Močit! A tak
jsem našel vhodné místo a vymočil se. Proč, když se mi nechtělo? Protože to
vyřešilo, jestli jít doleva nebo doprava. Chtěl jsem jít doprava a tak jsem
potřeboval výmluvu, abych tam šel, ale aby to vypadalo jako náhoda… Takže proto
to močení. Proč jsem to vlastně potřeboval obhájit sám před sebou? Ne, nejsem
schizofrenik, jenom… Hm, co vlastně? Blázen? To je trochu silný slovo, ale asi
by mě to vystihlo. Jenže, jak se můžu nazvat bláznem, když nevím jestli ostatní
nedělají tyhle zbytečnosti a blbosti taky? Pokud by je dělali všichni, tak už
by to nebylo šílený, ale normální, takže bych byl normální. Ta hranice je fakt
strašně úzká. Blázni, cvoci a šílenci na jedné straně a zbytek na druhé straně.
Jenže, každej sme jinej a kdo posoudí, kdo je blázen a kdo ne? Blázni všichni?
Jenže kdyby byli blázni všichni, tak už by to bylo normální a tím pádem by blázni
byli normální a opačně. Takže lidi, co jsou zavření v blázinci jsou rozumní
a my jsem ti šílení. Hezký!
Dostal jsem
se na náměstí, kde už bylo i pár lidí. Teď je docela vhodnej čas to zkusit.
Proti mně šel muž, zdál se střílivý a tak jsem k němu přišel. Nátah jsem
k němu ruku a řekl: „Ahoj, já jsem blázen a kdo jsi ty?“ Muž se na mě
divně podíval a řekl: „Já jsem dement, těší mě blázne.“ Co to? On nemá hrát se
mnou, on nemá spolupracovat. To je dement. A taky mu to řeknu. „Zdar demente,
já už musím, tak se měj.“ „Ahoj“, odpovídá.
Teď jsem ho
teda setřel, muhehehe, ďábelský smích. Další výmysl filmů. Jé, koleje. Všiml
jsem si kolejí a když už tam byly, tak jsem je taky využil. Začal jsem po nich
chodit! Dvacet sekund, minuta, dvě minuty. Tři minuty. Šel jsem po kolejích už
minutu, když se za mnou něco ozvalo. Neotočil jsem se, ale sklonil jsem hlavu a
podíval se očima za sebe. Boty! Dámský boty! Dámský boty obvykle nosí ženy! Teď
by to chtělo ten překvapenej výraz, co bývá ve filmech, když postava zjistí
něco velmi čekaného nebo něco zcela jasného. Proč jasný? Ale dál. Co s tou
ženskou? No co? Nic! No dík, slušně jsem poděkoval.
Po pár
vteřinách chůze žena za mnou přeskočila na vedlejší kolej, předešla mě a pak se
vrátila na tu moji. Ale zadek má pěknej. Měl bych se naučit slintat, jak Homer
na Mojžíše. Příště… Bruneta s dlouhejma, hodně dlouhejma vlasama. Ještě
lepší…
Co teď? Sakra, proč já vůl jsem se nenajedl. Po tiché chvíli tiché chůze po tichých
kolejích, se stalo něco velmi hlučného. Žena natáhla vedle sebe pravou ruku.
Poté natáhle i druhou. Pak se začala točit, čím dál tím rychleji, až se nakonec
vznesla jako vrtulník. Dobře, tak to zrovna ne, ale jako helikoptéra určitě.
Víte co je zajímavý, že ten co píše příběh může v příběhu dělat co
chce. Ta svoboda, to volnost, ten cosi, co mě nenapadá. Vidíte? Může i vymýšlet
slova, dávat k sobě slova s ženským rodem a dát před ně slovo „to“,
taková blbost. Já sem ale debil. Debil? Vůbec. Blázen! Vidíte to? Teď si
dokonce povídá sám se sebou. Myslíte, že už je čas vrátit se k příběhu?
Zajímavé a teď dokonce mluví ke čtenářům, to je prostě úžasné to svoboda, ten
volnost a ta třetí cosi, co mě nenapadá. Já se omlouvám všem, co se dostali až
sem, ale nějak se člověk „vyblít“ „musí“ „a“ „povídky“ „jsou“ skvělá
příležitost (uvozovky čtěte jenom u „vyblít“ a „musí“). Tak a teď už zpátky
k příběhu.
A tak jsem
šel…
Počkat! Ne! Vždyť přece nemůže jenom tak odletět! To prostě nejde.
Vždyť si říkal, že to má být příběh o touze o lásce a takový ty podivný blbosti,
který mají lidi tak rádi (ani Bůh či bůh neví proč). Tak nebude, no. Blbý, co?
To od tebe není hezký, chápeš to, že když se budeš pořád chovat jako bezcitnej
hajzl, tak nikdy nebudeš mít přátele a nikdy nenajdeš ženskou, co by
s tebou chtěla strávit celej život a mít děti a tak vůbec podobně dál.
Chápu, ale je mi to fuk. A vůbec, táhni s kuší tam kam prdel nesvítí. Tedy
kamkoliv. Já tu nepotřebuju citlivý a romantický já. Začínáš se v poslední
době nějak moc projevovat, asi bych ti měl zase začít dávat ty léky, co tě
držely od narození v klidu. To nepomůže, v pubertě se člověk mění a
my, tedy další části tvé osoby, se vzbouří a přemůžou tě a pak už budeme na
věky věků, tedy nějakých třiceti let, jenom romantičtí a citliví. Muhehehehe.
Néééééééééééééééééééé. Spisovatel (pokud jako spisovatele berem toho, co píše
příběh, ve kterém se o něm mluví) poklekl na kolena a začal křičet, což
vzbudilo jeho zlé dvojče, které se naštvalo a ukončilo život nejtalentovanějšího
psisovatele všech dob a připravilo tak svět o neskutečné potěšení.
Takže už se vrátíš
k příběhu? Jo, vrátím, ale co
s tou ženskou-vrtulníkem-helikoptérou-divadlem-kulisákem-a-vůbec-co-to-meleš-?-tohle-by-neměl-nikdo-nikdy-číst-mám-rýmu?
S tou? Nevím,
necháme ji odletět a přidáme jinou? Fajn, to beru.
Zíral jsem
na to s vytřeštěnýmá očima, neschopen jediného pohybu, zastavil jsem se
uprostřed temné křižovatky a zíral na oblohu, po které před chvílí létala žena.
Po několika hodinách začalo svítat, což je zcela nepodstatná informace, ale
přesto musela být vyřčena, protože je velmi důležitá, proto co nastalo před i
po svítání. Tři minuty, padesát tři sekund a pár nepodstatných ještě menších
časových jednotek jsem zíral na oblohu, poté jsem se rozhodl, že půjdu dál po
kolejích. Otočil jsem se a najednou půl metru přede mnou stála
ona-vrtulník-nebo-helikoptéra-?, ve chvíli kdy jsem se otočil, vykročila a šla
po kolejích směrem ode mě. Šel jsem znovu za ní a znovu obdivoval její
krásnou…é… vlasy. Po několika dlouhých jsme se dostali bůh ví kam, ale bylo to
tam hezký. Byl to hřbitov…
Hřbitov? Cože? Na
hřbitov vedou koleje? Na tenhle jo… Temný Mozlu, tohle NENÍ emo/gothic příběh
s padlými anděly, korzety (i když...), hřbitovy a láskou, co překoná i
smrt. Tak se rozhodni, je nebo není to o lásce? Je, ale nepiš tam padlý anděly
a hřbitov a tak vůbec. Fajn, ale už mě štveš.
Po několika dlouhých (teď
si říkám, že předtím jsem neudal jednotku) jsme se dostali až na konečnou. Když
jsem ji viděl, říkal jsem si, co se asi stane? Prostě se rozejdeme domů? Zapnem
si mirandu, co před chvílí umřela a zapla se ve chvíli, kdy sem ji chtěl
políbit nebo co jako? Ve chvíli, kdy jsem to dořekl (co jsem sakra dořekl?) se
otočila. Bože to byl pohled…
Stop! Otázka zní, je
pěkná nebo ne? Ty seš tak odporně povrchní, nejde jenom o vzhled. Že to říkáš,
zrovna ty? Cože? Já můžu, chápeš? Fajn, fajn, ale stejně… Je pěkná nebo ne?
Počkej si a uvidíš.
Ve chvíli, kdy se otočila a já spatřil její tvář, jsem
zároven spatřil tu nejneanouvěřitelnější věc (od kdy se všechno nazývá „věc“?),
co jsem kdy viděl. To bylo tak hustý, že ten příběh asi skončím (teda on, ale
říkám to já a já to jakože (doslova) píšu, takže vlastně já to ukončím, žeano)
a neřeknu vám to, protože nejenom, že byste (množný číslo? Vždyť to stejně nikdo nebude nikdy číst, maximálně tak ta
přítelkyně, co nikdy nenajdem. Ale kušuj, já budu slavnej krákorista (novej,
vlastní styl umění. Vyznačuje se krákáním do klávesnice a doufáním ,že to něco
udělá )) mi nevěřili.
Děláš si prdel, že jo?
Ne, prdel už máme, víme? ;-) Ha, konečně si se odhodlal udělat do příběhu
smajlíky, že je to ale brzo :-P Hustý, co? :-D No jo :-D Ale zpět, kuřba už!
Tak pojd ty pyčo, já ti tak natrhnu oko, že se (na) měsíc neposadíš. Počkej
chvíli. Seš si vědom toho, že tohle nikdo nepochopí, protože profily nikdo
nečte? Vím, ale co už? Stejně je to všechno druhej nesmysl za prvním a dokonce
i třetím. No jo, ale všechny narážky zná aspoň jeden člověk kromě mě, ne? Jenže
tohle nezná nikdo. Fajn, tak já to z/skopíruju.
Status na Cecílii
(jakože miranda na třetí):
Další veledílo je
skoro porozeno. Ale Albýnem, takže zase nesmyslná nuda :-/
Ty pyčo, co mě urážíš?
Ceš zbýt?
Jo chci, ale v
příběhu.
Už chápete, vy cosi?
On mě chce zbít, protože jsme mu to řekl. A teď zpět? Jo, cosi co si to chtěl?
Felt, velt. Ta němčina je strášně divná a ještě hůř se píše. Hééj, cosi chtěl?
Jo, já si chtěl stěžovat, že chceš utnout ten příběh, tak brzo. A hlavně bez
toho aby nám řekl, co ta ženská. Dobře, já to jdem dopsat.
Ve chvíli (jo, je to
ta stejná chvíle jako před chvíli pozn. kohosi) kdy se otočila, jsem spatřil dvě. Dvě hlavy.
Ano, zezadu ženská s pěknou postavou a krásnejma… ehm… zadkem a zepředu
podivný cosi s dvěma hlavami. Jedna krásná, asi jako **** (doufám, že to
nebude číst nikdo, kdo něco ví) a druhá krásná asi jako **** (jako předchozí
doufání). To byl pohled. Tak obrovský kontrast, jako boj mezi temnou a světlou
stranou síly. Na tohle kašli, popisy a
přirovnání ti prostě nejdou a nejspíš nikdy nepůjdou, na to kašli a smaž oheň a
vodu. Taky si říkám, už jde pryč. Otočila se zpět a řekla: „zajímavý, co?“
„Víc než to.“
„Co bude teď?“
„Já bych jeden návrh měl!
„No?“
„Jdem spát, tenhle příběh tu trčí docela dlouho a kvalita
podle mě upadá, takže co říkáš na konec s případným pokračováním
v budoucnosti plné ****?“
„Souhlas“
„Tadydadydadáááá. A to je vše milé děti ,dobrou noc.“
„Ale to mám přece říct já.“
„Tak to řekni.“
„A to je konec vy malý smradlavý kurvy, je čas jít do hrobů
a pokud nepůjdete dobrovolně, tak vás tam vezmu já sám.“
„Tohle bylo přece jenom trochu moc, ne?“
„Fájn. Zazvonil zvonec a pohádky je konec a nyní je čas
poslechnou rodiče a jít spát, protože zítra je nutné vstávat do školky. Dobrou
noc a ať vás blechy štípou celou noc.“
|