Tisíce let bys počítal kroky
a pak v úrovni své bezejmennosti
      našel křídla
a cesty domlčené ústy jabloně

Stáli jsme tmu
a snídali podzim
                 tisíce let klarinety do sněhů
bělmo měsíce, které jsi chtěl vydechnout
úderem tepny

Ještě jednou, ještě jeden prostý údiv
rubaný do krotkých svahů
                                   dokud nepřestanou znít...

Neuneseš jedinou moji naději
jediný můj pohled
jediný můj krok?

Budoucnost pojedla loňské jaro
dívám se dovnitř, kde oči se teprve hledají
                               a rozpůlíš-li nebe, vykrvácíš...