Opuštěná, prázdná židle stála na verandě jako vyřazený inventář. Kdyby mohla ta židle vyjádřit své city, tak by plakala nad svým stavem. Dříve sloužila mnohým, sedávali na ní návštěvy, blízcí, ale nejvíce patřila dědečkovi. Ten ji sám vyrobil, nebo jeho ruce byly šikovné a uměly pracovat se dřevem. Byl šťastný, když ji dal na verandu, kde měla své přední místo, na kterém když seděl, tak buď pokuřoval, nebo popíjel svůj oblíbený drink. Své oči nasměroval do dálek a myšlenky mu těkaly, kdoví kde. Byl to tichý člověk a když nemusel, tak nemluvil. Sám málokdy začal rozhovor. Když byl otázán na něco, tak odpověděl nanejvýše jednou větou. Miloval samotu, ticho, procházky se svým psem. Ten vždy sedával u jeho nohou, mlčící a jenom svýma věrnýma očima pozorující svého pána. Svým způsobem miloval život, a také miloval mě. Nikdy mi to nahlas neřekl, ale já to věděla. Vlastnil hluboké city, které rozpozná i dítě. Měl oči v barvě jasného nebe a v nich bylo skryto spoustu tajemství. Nevím ani jak bych jeho oči popsala, ale určitě byly teplé. Moc ráda jsem sedávala na schodech, které vedly na verandu. Dědeček ve své židli, která byla prostorná, na které bylo pohodlné sedět u nohou svého psa. Vím, že měl rád tuto vytvořenou idylu, která byla v tu chvíli samozřejmostí. Jednou, když jsem přišla ze školy,židle byla prázdná a to mě zarmoutilo. Dědeček už na mě čekával a vždy zamával svoji mozolnatou rukou. Maminka mi řekla, že dědeček stůně, a proto leží v posteli. Prázdná židle byla tak opuštěná, že jsem na ní dala své panenky, aby pohled na ní byl veselejší. Když se dědeček uzdravil, tak panenkám udělal jinou židličku, aby jim nebylo líto, že už musejí židli opustit. Dědeček ještě mnoho let sedával na své židli. Dožil se vysokého věku a já nyní už mám své děti. Prázdná židle na verandě mi ho moc připomněla a najednou jsem věděla, že potřebuje jenom trochu opravit a nový nátěr, a že bude ještě sloužit nějaký ten čas. Prázdná židle se zase zaplní, třeba jenom panenkami.

12.06.2001