|
O Karkulce a Birlibánovi
To jsem zase jednou uháněla na svém bicyklu a měla na spěch.
Schylovalo se k večeru, slunce ještě dva palce nad obzorem, když jsem na křižovatce vyjížděla ven z naší vesnice.
A právě tam, kde se křížily dvě cesty, potkala jsem podivnou trojici, kterak se opírala o kola. Dvě dámy ve věku
mé matky a babičky a s nimi malý kluk. Mávali na mě a já zastavila.
„Kampak jedeš Karkulko?“ Zeptala se mě ta starší dáma v klobouku ze sojčích pírek a s poťouchle vševědoucíma očima.
„Za babičkou,“ řekla jsem na rovinu, tak jak jsem zvyklá.
„A ukážeš nám kudy do lesa?“ zeptala se ta mladší, co měla na nose bradavici se třemi dlouhými chlupy.
„Než dojedete do lesa, bude tma,“ povídám těm divnoženkám.
„To nevadí, tady náš Birlibán by se chtěl lesíkem proběhnout,“ řekly dámy jednohlasně.
Birlibán seděl na kole, obsedantně si brousil podrážky o silnici a duchem se nacházel kdovíkde.
Tak Birlibán by se chtěl projít lesíkem! Obě ženky by se pro něj láskou rozkrájely.
„Pojeď s námi, nebudeš litovat,“ povídají obě naráz.
„Kdepak, musím rovnou za nosem, babička mě čeká!“ odvětím.
Birlibán přestal obrušovat svoje boty a podíval se na mě.
Nebyl to obyčejný pohled. Jeho oči mluvily.
„Užiješ si dobrodružství!“ řekl potměšile, aniž by ze sebe musel vydat jedinou hlásku.
Dobrodružství? A proč by ne? Jsem už bez tak neurotická. Každý den to samé. Jak blbec k babičce
s košíkem a nikdy nevědět, jak to dopadne! Aspoň že na bicyklu můžu už jezdit. Na automobil nemám řidičák,
protože mi ještě nebylo osmnáct.
„Tak jo! Projdu se s vaším Birlibánem v lesíku. Však babička chvilku počká!“ řekla jsem zvesela
a Birlibán na mě spiklenecky mrknul.
Možná Birlibán není úplně malej. Možná je dokonce větší než já. Možná je retardovanej. Nebo geniální.
Kdo je Birlibán?
Jistě se to dozvím, až se budeme lesíkem procházet a pak za babičkou půjdu.
Když jsme do lesa dorazili, nořil se už do strašidelných stínů. Zpoza stromů ale vyzařovalo světlo
lidského obydlí. Tohle není můj les, pomyslela jsem si a na chvilku mě přepadla úzkost. Ještě nikdy se nestalo,
že bych k babičce nedorazila.
„Pojďme támhle do čajovny, pozveme tě na čaj, za to že jsi nám cestu ukázala,“ řekly staré ženštiny zvesela.
Do čajovny? A proč by ne? V čajovně jsem ještě nikdy nebyla. A vyrazila jsem s ženkami a Birlibánem k dřevěné boudě.
Uvnitř teplo, světlo, klid, čaj a nápis „zde se nekouří“.
Usedli jsme ke stolu, ale Birlibán se dlouho neohřál. „Jdu se projít do lesa,“ řekl aniž by promluvil,
a jakoby by ho světlo vyplašilo, odešel. Ani se na mě nepodíval.
Přece mě tady nenecháš, když jsem kvůli tobě do lesa šla! Nevděčníku jeden! Pomyslela jsem si.
„Kdo chce být sám, jde do svého lesa, nikým nepoznán, Karkulko,“ řekla záhadně dáma v klobouku ze sojčích pírek, ale já ji neslyšela.
„A každý les má jinou pohádku, Karkulko,“ řekla ta s bradavicí, ale ani tu jsem neslyšela.
Chci vědět, kdo je Birlibán! Chci vědět, kde Birlibán je! Chci se s ním v lesíku procházet!
I vylovila jsem z košíku mobil a zapnula prográmek s kamerou. A teď se můžu virtuálně podívat, kam chci.
Všechno vidím na display. Jako v křišťálové kouli. Cestu a všude dokola černočerné kmeny, pařezy a keře.
Rozhlížím se po Birlibánovi, ale nikde ani živáčka. A v tom se náhle, bez varování, z křoví vynoří medvěd jak hora!
V šoku jsem vypnula mobil.
„V lese je nejen Birlibán, ale i medvěd. Ještě aby tak Birlibána rozpáral!“ řekla jsem,
ale divnoženky mě neslyšely. Klidně si rozprávěly a usrkávaly čaj z kalíšků.
Medvěda jsem nikdy v lese nepotkala, bojím se, bojím, ale musím tam jít.
„Musím už jít, babička mě čeká,“ rozloučila jsem se, vyšla z čajovny, nasedla na bicykl a vyrazila,
nevěda kudy z lesa ven.
A v tom na cestě, kde se vzal, tu se vzal medvěd.
„Kampak jdeš Karkulko?!“
„Za Birlibánem!“ vykoktala jsem na rovinu tak jak jsem zvyklá, strachy celá bez sebe.
„A kdepak je ten Birlibán, děvče?!“
„V lesíku se prochází!“
„A co že za babičkou nejdeš?“
„Však babička ještě chvilku počká!“
„Jdi za babičkou hned, tady Birlibána nenajdeš,“ řekl medvěd.
„Však najdu, támhle za tím stromem pohnul se stín. Jistě tam je.“
„Jdu se tam podívat,“ řekl medvěd, a zmizel.
Šlápla jsem do pedálů a vydala se cestičkou tam, kam se medvěd vytratil. A v tom zase medvěd se vynořil ze tmy.
„Tak co děvče, vidíš tady Birlibána? Nebojíš se medvěda?“
„Nevidím Birlibána a nebojím se medvěda. Však támhle za tím stromem pohnul se stín. Jistě tam Birlibán je.“
„Jdu se tam podívat,“ řekl medvěd, a zmizel.
A zase jsem kousek popojela cestičkou tam, kam se medvěd vytratil. A v tom se zase medvěd vynořil ze tmy.
„Tak co děvče, vidíš tady Birlibána? Nebojíš se medvěda?“
Přestávalo mě to bavit.
„Však nebojím se medvěda a vidím Birlibána. Stojí přede mnou a dělá ze mě hlupačku.“
A v tom se medvěd- Birlibán chytil za hlavu, třikrát zařval až se les třikrát otřásl:
„Já se tě neprosil, abys za mnou do lesa lezla! Teď tě musím sežrat!“
a serval ze mě šaty a celou mě rozpáral a dočista mě sežral.
A tak Karkulka k babičce už nikdy nedorazila a skončila pohádka O Červené Karkulce.
Začala pohádka O Karkulce a Birlibánovi.
| 
