Často stojí stranou, proto je uprostřed. Jeho davová netečnost vzbuzuje zájem. A ač dle mého můžeme tvrdit, že dnes nikdo opravdu nezná nikoho, často ani sám sebe, on z pohledu druhých je mocnou iluzí. Proto o něm chci přemýšlet- nikdo jiný než já to nedokáže… Nebo jsem snad zaslepenější než ti, kterým se směji a kterými svým způsobem opovrhuji?
Ano, zaslepená naivita. On ví, jak zvláštně oboustranná je to vlastnost- že když naivitu vnímáme, závidíme i odsuzujeme ji zároveň. Stejně tak závidíme šťastným lidem pod vlivem a rovněž je odsuzujeme. Zamyslíme-li se nad tím, jak obtížné musí být pro tak citlivého a věčně hledajícího člověka vnímání bytí a všech jeho kontrastů, které drtivá většina přehlíží, uvědomíme si, že štěstí má s nevědomostí spoustu společného. Jak tento člověk v podstatě bez hodnot žije?
Žije čistě pod vlivem. Proplétá se hadovitými ulicemi jako věčně se utahující smyčka, jejíž každé vlákno je střípkem všeobklopující lidské mozaiky, kterou vidí a cítí- a kterou ostatní přehlíží, nevidí, ztrácejí. Jeho upřenost před touto mozaikou jej z ní vyřazuje. Je střípkem, který se nehodí na žádné místo v ní. Jako dlažební kostky, které hostí jeho kroky, tak symetrický, přesný, zařazený, nezvířecí… takový nikdy být nemohl, ač by občas chtěl. Věděl však, že by jej to rozervalo a zbavilo vnitřní identity, byť by to obrousilo hrany střípku, který by nabyl vnější totožnosti. Mohl by takový být, ale nebyl by to on.
Možná je jeho odloučenost dána tím, že rád dráždí, používá svou masku jako úkryt sám před sebou i před ostatními. Myslíte, že jej schizofrenie rozpolcuje?
Naopak- je stmelen dvěmi tvářemi. Tento věčný kontrast a tato věčná volba ho živí a ubíjí zároveň. Ženou ho dopředu, ovšem neodbytná myšlenka nicotnosti plynoucí z jeho rozdvojenosti ho spaluje a nedokáže již vykonat jakýkoli čin či vyslovit jakoukoli myšlenku, aby si neodůvodnil malichernost a zbytečnost celého procesu. Zamysleme se nyní, kudy vede cesta takového člověka k sebepoznání…
Jako každý člověk, i on hledal prve sám sebe v jiných lidech, ať již žijících či mrtvých. Touží se s někým ztotožnit a zároveň chce být odcizen. Je tedy vlastně dobrovolným cizincem ve svém vlastním bytí. Sám sobě brání být takovým, jakým být chce. Možná je příliš živelný na to, aby byl zkrocen umělohmotnou šablonou doby. Možná je příliš slabý na to, aby se dokázal buď zařadit anebo úplně odtrhnout. Chce být Friedrichem Nietzschem a přitom je Immanuelem Kantem- a naopak. Z každého hnízda touží uletět, bojí se však lítosti v dálkách, nejistoty nálezu smysluplnosti či její ztráty. Tato kolísavost jeho hnízda pálí. Osobitostí, tedy vnímanou arogancí, zakrýval trhlinu v sobě před ostatními, jak však kompenzuje sám sebe sobě?
Píše. Někdy se zdá, že slova jsou pro něj hračkou, nebezpečnou krásou. Ví, že by mohl svými slovy míchat lektvary lásky pro mnoho žen a také to často dělal. Může se povznést do výšin filosofie jakkoli, avšak hebké tělo ženy zahalené do azurových letních šatů s bílými puntíky a heřmánková vůně poddajných vlasů a poddajné ženy dokáže naplnit a rozsvětlit jeho svět jako máloco. Psaní pro něj je tedy vlastně zbraň a stejně jako každá zbraň i tato je zneužívána. Sice nenávidí slova, však protože je na nich závislý, miluje je. Každá krásná báseň je pro něj jako krásná vzpomínka na těch několik žen, s kterými protančil část svého osudu a které dokázaly pohnout nejenom jeho tělem. A ač tuší, že láska je jen déšť plastikových marionet, velmi miluje. Umí tedy člověku vdechnout život. Dokáže být dokonalý. Však čím jasnější slunce, tím temnější stín. |