Jsou večírky, na které se vám nechce. Jedno z nepsaných pravidel říká, že tam, kam se vám nechce, tam to bude stát za to. Existuje ovšem i pravidlo jiné, taktéž nepsané, že tam, kam se vám nechce, tam to rovněž bude stát za to...

Včerejší večírek bych přirovnala k druhé variantě. Už jízda místím spojem do 7 km vzdáleného města nestála za nic. Buď měli i řidiči večírek, který se rozhodli realizovat po svém, nebo byla špatná konstelace hvězd.

Ale nastoupit do spoje, kdy řidič absolutně nemůže slyšet jméno cílové zastávky, jelikož má puštěnou muziku nahlas tak neuveřitelným způsobem, že když tiše vyslovíte cíl a dostane se vám pouze odpovědi z reproduktoru ve tvaru: Come on, baby..., nevypadá to zrovna na dobrý rozjezd.

A taky, že tomu tak nebylo.

Bar U dvou medvídků vypadal celkem slibně. U dveří ale byl medvídek jenom jeden a ten se dožadoval vstupného a tvářil se při tom tak, že v tomhle podniku, kde pořádají diskotéky mají ještě jako přidruženou výrobu čipů do raket.

Po obdržení jakéhosi konzumačního lejstra a pod pohrůžkou jeho ztráty a následné pokuty v hodnotě 1500 korun českých už jsem se ničemu nedivila.

Ve skutečnosti to bylo ještě horší. Sotva jsme dosedly, zděšeně jsem spatřila na parketu tvář nesmělého souseda od nás ze sídliště, kostkovanou košili rozepnutou až k pupíku po vzoru Johna Travolty.

Stalo se nemyslitelné, z člověka, který sotva odpoví na pozdrav, byl náhle lev salónu vlnící se v horečce páteční noci.

Gesto, kterým mě zval na parket, by se dalo zjednodušeně popsat několika slovy. Dvě zvednuté ruce zvoucí k sobě a na rtech něco jako: Come on, baby.

Musela jsem to zapít, bylo to modré, sladké a bylo toho dost.

Je skutečně možné, zůstat v anonymitě a svá, aniž by vás od začínajícího večera tak odpudivým způsobem neodrazovaly chlupy deroucí se z pod flanelového ohozu?

Není odraz osmdesátých let nějakým přeludem, který se v nepovolaných rukách změní v jednu velkou noční můru?

Změna lokálu.

Medvídci byli vyměněni za bar s mnohoslibným názvem Satanka. Člověk by předpokládal, že se v takovém podniku budou ženit přinejmenším všichni čerti. Nebylo tomu tak, ale zřejmě se tam ten den konal něco jako sjezd vzpěračů. A evidentně se na něm hodně pilo.

Výhodou spásných nápadů bývá to, že vás napadnou ve chvíli, kdy nastane absolutní krize. Když se ten večer vypilo hodně modrého pití, bylo na čase poohlédnout se po lokále jiném, který se ještě před nedávnem pyšnil názvem Žlutá laguna. Od žluté se časem upustilo a zůstala už jen ta laguna. Ta se ale naneštěstí nacházela ve městě, odkud jsem přijela

Co má společného žlutá s modou? V podstatě vůbec nic, ale jsou to barvy, které, když se slijí dohromady, vznikne barva zelená.

Opravdu mi to už bylo jedno, nějak podvědomě jsem zatoužila po podniku, kde mají pití tohohle typu a nemusí tam mít palmy na dveřích.

Jsou večery, ve kterých se hraje na rovinu.

Jízda taxíkem, teď už bez přítelkyně, která mi uraženě zmizela z dohledu, ubíhala celkem klidně. Skončila však, k mému překvapení tím, že jsem mladému taxikáři věnovala své číslo na mobil.

Jsou večery, kdy se hraje na rovinu. Jsou večery, kdy se hraje fair play. A jsou bary, které mají ten samý název.

Sama a tak trochu v povznesené náladě jsem vplula dovnitř. Byla jsem doma a mezi svými.

Netrvalo dlouho a přitočil se ke mně někdo, koho jsem neviděla snad sto let. Po několika nezbytných konverzačních větách, mi bylo řečeno, že po mě touží už asi deset let. Spíš než na deset let, to vypadlo na deset piv a něco k tomu, ale v pokročilých hodinách se příliš na detaily nehledí.

Chtěla jsem se opít a úspěšně se mi to dařilo.

Po takovém vyznání dotyčný přikročil k věci, prý by mi byl ochoten nosit snídani až do postele. Nevěděla jsem, co na to říci, tak jsem se nějak nešikovně zeptala, zda má servírovací tác.

Odpovědí bylo, že i kdyby mi k té snídani měl uřezat a zlikvidovat kus kuchyňské desky, udělá to. Načež si k tomu klekl a přísahal. Pak na mě zakmital jazykem.

Naštěstí bylo představení přerušeno pípnutím smsky v mém mobilu.  Četla jsem nahlas, ostatně, ctitele to zajímalo:

Ozvu se vám, Jano, tohle krásné pole nesmí lehnout ladem. Jarda z taxíku.

Hm, asi ňákej traktorista, dostala mě slova zpátky k baru.

V nestřežené chvíli jsem se raději vytratila do noci.

Opravdu jsou souzeny ženám kolem čtyřicítky pouze noci, ve kterých usínáte s těžkou hlavou a v polospánku se vám před očima zjevuje traktorista ve flanelové košili, kmitá na vás jazykem a nad hlavou mává kusem desky od kuchyňské linky?

Nebo jsou to jen znamení, která neumíme rozklíčovat? Zvlášť když se momentálně živíte tím, že pracujete ve firmě, která se zabývá výrobou kuchyňských linek a podobných produktů?

Měla bych si dát pozor, pokud je to znamení, mohlo by se mi zcela lehce stát, že až do dveří v první den pracovního týdne vstoupí zákazník, nemusela bych říci obligátní: Dobrý den, ale něco jako Come on, baby…