Bojím se pomatení smyslů. Totiž že jednou ráno vstanu jako pokaždé, ale budu se chovat jinak – víš, že se nepodívám z okna, jak den rozkvétá, že se neumyju, nenasnídám, ale že se sbalím do kouta, kolena přitáhnu k bradě a budu jako loutka pokyvovat hlavou a bezuzdně se smát. Ty mě najdeš, promluvíš na mě, ale já se budu dívat skrze Tebe – sedneš si vedle mě, budeš mluvit dál, trpělivě a vemlouvavě, jenže já se budu pořád jen houpat a koulet očima po všem okolo mě. Čas Tě začne tlačit, musíš zrovna někam jít, tak si povzdechneš, pohladíš mě po vlasech a já si ani nepovšimnu klapnutí dveří. Po chvíli vstanu, projdu nechápavě celý byt a zastavím se až v předsíni, před zrcadlem – zvědavě budu sledovat toho druhého, jak se směšně pitvoří. A potom, když přeci jen vyjdu ven, nepoznám, kde to jsem a vůbec si už nevzpomenu, že jsem to tu měl od kluka rád. Nevybavím si sebe na nároží, kde jsem čekával na svou první, nepoznám plynovou lampu na druhém konci města, kde jsme si naopak dávali sbohem, pohledem nepohladím kosatce v parku, nezaposlouchám se do štěbetání kosů v lipové aleji a ani do hukotu splavu u polorozbořeného mlýna, nic mi nepřipomenou má zákoutí a skrýše z dětství… Budu se divit, že voda i obloha je modrá, že věci padají dolů, když někdo něco upustí, že moucha bzučí a létá – a nebude se moci ani nikoho zeptat, protože zapomenu mluvit. I batole bude chytřejší než já, neboť časem odhalí barvy složitostí forem a tvarů světa. Pro mě se svět změní v pestré šmouhy nezadržitelně mě obeplouvajícími, i čas mi přestane plynout.
Zřejmě se zapomenu někde venku, usnu zcela zmaten a příští den – víš, zas pro mě nebudu mít konce. Hodiny a dny poplynou tak, jak je očíslovali lidé, jenže mně to bude srdečně jedno. Ty se mezitím začneš doma trápit, že jsem vyšel ven a ještě se nevrátil – už budu jistě v ústavu a nedokážu Ti teď říct, jestli to pro mě bude nebe či peklo na zemi. Ani tam si s nikým určitě neporozumím, každý budeme zaměstnáni tím svým, nezbyde mi než nevědomky čekat na chvíli, kdy zmizím z tohoto světa. Mnozí si oddechnou, hned jak se to dozvědí, mnozí v ten moment posmutní – jistěže Ty nejvíc – ale říkám si, že s většinou to ani nehne, jelikož jsem nikomu z nich nesplnil ani to jeho nejmenší přání.
Jestli se tohle všechno někdy stane a po mně něco zbude, prosím, schovej si to a do světa vyprávěj, že jsem tu pro Tebe byl…
