Její bronzově opálené tělo se svíjelo v nejčistějším kašmírů. Bylo jako had, natahující se po bílém písku. Křečovité ruce s jizvami se zatínali do tváří, stehen, prsou. Rudě zmalované rty se po dlouhé  noci rozpili a sem tam se obtiskl do bělosti.

 Byla sama v královském loži, tak neuvěřitelně osamělá. Noc už pohltila zlatou místnost, noc políbila sochy z drahých kovů, vykládané horké zdi a oknem proudil úzký proužek bratrského měsíce. Šumění vody a pohyb obřích listů palem. Chladná pouštní noc. Jako kořist, jako kořist skrývající se v plátnech, jenž voní po levandulích. Chladná noc, ale ona, jako by jí omotával žár nachytané energie. Spalující.

 Spala, spala pouze jako ona. Noci, kdy byla vyvržena z mořské pěny. Její tělo, hadí, prachový drak, vždycky měla ráda draky.. . Chyběl tady ten, co jí měl objímat, sama. . . Chyběl ten ke kterému se skláněla celá Perferie. Necítila jeho tep, necítila dech, necítila sama sebe, když tu nebyl. Byla prázdno, kterému nikdo netvořil hranice, jak s jinak cítit?. . . Propadla do další války. Propadl do další války.

 Zelený lehký pláštík se chtivě lepil k rozedraným stehnům. Každou noc rozškrábala paže do krve. Nevěděla , že to dělá. Nevěděla o svých stavech, které prožívala ve snech. Kdyby tu ležel ON, nestalo by se to. Kdyby tu byl, neměla by zpocené vlasy, rozedrané ruce ani pláštík na cáry. Vždyť on tu není!

 Podezřívali jí, tolikrát přiřazovali děsy mysli, ale Leodos věřil, že je jenom jeho, že on dokáže ovládat její mysl. Nechtěl se dělit s bohyněmi. Nechtěl….Miloval jí.

 Noční můry, královna bez krále v prázdném loži, už není krále…..královny. Zdál se jí její jiný svět. Netušila, že se miluje s kašmírem, větrem, necítila krvavé šrámy, neslyšela svoje výkřiky hrůzy. Sen nic víc. Tato noc byla moc zvláštní. Snad Leodos, snad někdo jiný. Cizí. Král nemohl zemřít, musel to být někdo jiný. Její ústa jako pohlednice…pokladnice, odstín rtěnky- Passion Rose 09. Byla skvostná bohyně, byla královna té noci, avšak nikdo nepřinesl milodary. . .

 A jak nářky prvních úsvitům kdy měla naše hvězdy tolik síly, až její kouzlo vypálilo zlaté hady. To horké vakuu jí celou naleptalo, zahalilo do nového stavu. Zlato žilo, jako by v tu chvíli již nebyla sama. Něco jí tisklo, něco jí hřálo. Hořela na ní věčnost toho nebeského kotouče, to ona paprskoploutvou bohyní. Jak lid říká-Bohyně Lakomství.

 Uklidnila se, tich pár posledních okamžiků před probuzením. Dýchala klidně, rty se třepotaly, tělo umřelo, paže krvácely, víčka se chvěla. Nový svět vstal. Království si nemohlo dopřát lie-in. Lid do dalšího dne, kdy bude bojovat o přežití, služebné přichystané na to, jak z té ranní masky udělají královnu. Lačně dusily pohled do malé škvíry v dveřích.

 Však ona ještě spala, tak tiše, že nikdo nevěřil předešlým děsům, jenž jí pronásledovaly každou noc. Ten šílený syndrom děsil všechny počestné Perferčany. Její šílenství se tajilo, aby nedopadalo špatné světlo na ty počestné manželky, ctnostné ženy. Věřit v zlato, razná slova, bojovnost……a k tomu šílenství?....a oči cukaly, třepotaly…odlétly.

 Královna se zhluboka nadechla. Vyděšená zírala do stropu, snad se probudila z dlouhého odchodu…smrti. Zhrouceně se usadila do bělosti, položila si hlavu do dlaní a z hluboka oddechovala. Z úst vycházelo sípání a nářky. Rozbolela jí paže. –Ach, již zase. Nechci vracet dnešní sen, toužím zapomenout…- bála se myslet na to komu dnes patřil. Ta představa, vzpomínka. . .

 Strach sama ze sebe, z reality, co se promítla do noci. Snažila se uklidnit. ..snažila, nedokázala to. Schoulená si přitáhla rozervaný pláštík, když ucítila silnou vůni cedru, jako by se do té vůně obalila a začala chtivě přejíždět chodidlem po kašmíru. Nepředstavitelný chaos, kde se míchaly útržky vzpomínek. Vůně cedrů, snů a krve…ano ta krev, na paži…..Neodolala a rozevřela ústa, snad hadí dvojnásobný jazyk projev rozervané boláky. Horký poryv, jenž jí pobízel nepřestávat, Doufala, že jí snad ukojí vzpomínka na válku, boj, minulost, že tím pohřbí výčitky z noci. . . Trpkost, sladká a přitom zvláštní kyselost. Prolitá, rudá, horká… nikdo to neudělá stejně dnešní rán, horké ráno a její krev. Pachuť mládí, ale nemohla se jí nabažit. Vampyrismus a kulomet. Král miluje červenou…Král miluje Judithu. Král miluje krev. Nenávidí jí prolévat. Král si nezaslouží hříšníci. Král!....

 Vzdychla a uvědomila si uší u dveří. Otřela si boláky do pláštíku, prohrábla zvlněné vlasy a proklouzla z postele. Zvedla vznešené pošramocené tělo, byla šelma. Nevyšší byl on, král, ona by tedy měla být bohyní. Kdo by, ale poté byl bohem? –Snad ten černý-. Sen se vrací…Není přece coura, je nejvyšší, je jeho červená, jeho zkrvácená. Né tuš, čerň, kajan….

 Zamotala se jí hlava, vůně durmanu, lilie, orchidejí…..krev a cedr. Její květiny, její ibišky, máky, chrpy, smaragdy v Leodosových očích ….. Nutila se , aby  tak nechutně nevracel sen….Na to jak je černá a zlatá skvělá kombinace pro Perferijskou modu.