Ta událost je již velmi stará, avšak psycholog Karásek zajisté nikdy nezapomene na ten den, kdy spatřil Vladimíra Slabého. Tehdy měl již po pracovní době, klidně seděl ve své ordinaci, četl něco málo novinových článků, které ho zaujaly, aby pak rychle mohl očima přelétnout na další a další, protože mu všechny texty přišly absolutně stejné. Jak absurdně znějí ty věčné debaty nad stokrát probíranými záležitostmi, v jakém stereotypním kolotoči se představují lidem vyzdvihované a bulvárem napadané celebrity. Pryč s těmi věcmi, zmačkat, odhodit, už je nevidět!

            Podobným způsobem pak pan Karásek učinil a se znechucenou tváří hleděl na nádherný impresionistický obraz, jenž zkrášloval jeho místnůstku. Pamatoval, kterak mu ho před mnoha lety daroval jeden kamarád, s nímž studoval na Karlově univerzitě, přičemž měl ve značně živé paměti i roční stáž v Německu, kdy se společně nablbnuli dosyta. Už je tomu mnoho let, co se rozjel každý z nich na opačný konec České republiky, ale tento obraz vynikající půvabnými temperovými liniemi mu jeho přítele vždy znovu a znovu připomínal. Taky už by se měli konečně vidět, pořád upřednostňují svou práci, která kvůli vydatné časové náročnosti akorát zařídí, aby se dva jedinci nemohli vídat. Tak to máme na tomto světě zařízeno, chceš - li se dobře mít, musíš dřít jako kůň, od rána do večera, aby tvá žena a děti měly co nejméně starostí, přitom si ty sám užiješ jen nějaký víkend, kdy odpočíváš. Co odpočíváš, jako psycholog studuješ z literatury nové i ty starší poznatky, v hlavě si rozebíráš proběhnuvší diskuse s lidmi, co tě přišli za ten týden navštívit, a v pondělí zase hezky do práce. To bys musel krást, abys nebyl každý pátek navečer tak ztahaný. Co z toho máš? Ehm, prý se tomu říká život...

            Přesně takovéto úvahy a myšlenky kolovaly v Karáskově hlavě téměř vždy, když se chýlil čas jít zase domů, tam si dát něco k jídlu, políbit manželku a své potomky a zalehnout. Jenže onen večer, zvláštní večer, kdy se zjevil ten malý drobounký mužíček jménem Vladimír Slabý, jednoznačně určil, že Jiří Karásek jen tak domů nepůjde. Rychle zabalit všechny věci a konečně zmizet, vypařit se domů, za rodinou, do pelechu. Pár krůčků stačí k dosažení prostoru dveří, jen několikero našlápnutí na podlahu a s pocitem, že budu moci zase po náročném dni vidět mé blízké a... Co se děje?

            Kdosi zaklepal na dveře. Překvapený Karásek si nejprve myslel, že je jeho hlava totálně vyčerpaná, tudíž těm náhlým zvukům nepřikládal žádný význam a začal si zase chystat svůj batoh. Opravdu, teď již žádné zvuky neslyší. Klepání se ale opakovalo, tentokrát mnohem razantněji zněly ty tvrdé rány od povrchu dveří. Že by tam skutečně někdo byl? V tuhle dobu, kdy má dávno odpracováno? Co když se jedná o něco důležitého? Musí zjistit, kdo nebo co za tím vším stojí.

   "Vstupte," vyzval onu neznámou věc dovnitř ordinace.

Dveře se rázem otevřely, jejich pohyb připomínal prudký švih hokejovou holí do kotouče. Na prahu se zjevil malinký, vychrtlý chlapík, odhadem něco ke třicítce. Karásek se jen těžko mohl rozvzpomenout, který z jeho pacientů by se mohl vyznačovat takovou slaboučkou postavičkou, jež nemohla budit respekt snad ani u dětiček v mateřské školce. Přestože byl onen človíček takto drobňoučký, jeho tváře, ruce a zkrátka všechny části těla, které bylo možno i přes jeho tmavý oblek vidět, nevypadaly tak zesláble, naopak, skvěly se nápadnou růžovostí a zdravým vzezřením. Tmavé, nakrátko ostříhané vlasy a oholená tvář společně s brýlemi věštily lékaře, medika, avšak tuto možnost Karásek bleskurychle zavrhl. Tento miniaturní pán by snad ve svých křehkých ručičkách neudržel ani injekci. Ten o manuální práci možná jenom slyšel. Jeho modré oči se však třpytily takovým záviděníhodným způsobem, že se psycholog rozhodl věnovat tomuto stvoření alespoň malou pozornost.

   "Dobrý den", promluvil onen mužíček. "Vy asi budete pan Karásek, není liž pravda?"

Psycholog se do jeho pohledu zadíval ještě pozorněji. Opravdu, tenhle člověk by nedokázal ublížit snad ani mouše. Co ale jen v tuhle dobu může chtít?

   "Ano," odvětil po chvilce mlčení, "přesně tak, Karásek, jméno mé. Ale jak jste si jistě ráčil všimnout, má pracovní doba pro dnešek skončila před půl hodinou. Abych byl upřímný, chystám se na odchod. Docela se těším na svou rodinu, víte?"

            Malý chlapík se však očividně nedal odradit. "Pane Karásku," povídá, "byl bych velmi, skutečně velmi rád, kdybyste vyslechl to, co vám chci říci. Je to totiž přinejmenším věc pozoruhodná."

   "Ordinační hodiny máte uvedené na dveřích ordinace i u hlavního vchodu nacházejícího se čtyři poschodí pod námi. Nechápu, proč nepřijdete zítra..."

   "Ne!" vykřikla drobounká postavička. Karáskovi připomínala malinkého cínového vojáčka, kterého se mohou lehce zmocnit všichni kluci a zacházet s ním podle svých představ. Oni rozhodují o jeho osudu, oni vyřknou nad vojáčkem konečný ortel. Ano, tak tomu bylo, i nad tímto chlápkem jako by mohl rozhodovat každý z nás.

   "Prosím, buďte tak laskav a vyslechněte si, co vám chci říci. Musí to být teď, zítra už bych tu nemusel být..."

Karásek po těchto slovech na okamžik vytřeštil oči. Pak se však vzchopil, vzdorovitě vztyčil svou hlavu a znovu se zadíval vážněji do obličeje svého náhlého návštěvníka. Co se může stát? Prodlouží si o půl hodiny svůj pobyt v ordinaci, vyslechne toho blázna, který mu nemůže pranic udělat a půjde domů. Jen ať tedy řekne, co má na srdci

   "Tak tedy mluvte, těch pár minutek už s vámi vydrdžím."

Tvoreček se rozzářil. "Děkuji mockrát, uvidíte, že nebudete litovat." Pohleděl do země, poté se zase pousmál. "Jsem to ale hlupák! Vždyť já se vám vlastně ještě nepředstavil. Vtrhnu si sem jako uragán, vy mne přijmete a já neřeknu ani své jméno. Tedy," napřímil se a podával pravou ruku psychologovi, "jmenuji se Vladimír Slabý."

            Pan Karásek stiskl jeho kostlivou ručku. "Tak mi tedy, pane Slabý, řekněte, co máte na srdci."

Mužíček se porozhlédl po místnosti. Přelétl očima všechen nábytek, lůžko, stůl, židle, až skončil u impresionistického obrazu. Rty mu utvořily radostný úsměv.

   "Vidím, že tu máte překrásný obraz. Vypadá to, že se vyznačujete kladným vztahem k umění. Máte taky tak rád umění jako já?"

Psycholog s vážnou tváří bodal do neplánovaného hosta. Ten se však nedal vytrhnout z radostného rozpoložení. Nakonec odpověděl: "Ano, umění mi skutečně není vzdálené, ačkoli já sám jsem nikdy nemaloval, neskládal písně, ani nepsal zázračné příběhy. Rád se o něm něco dovídám, zpestřuje mně totiž můj život psychologa. Avšak abych sám tvořil, to ne. Nechtěl jste mi ale něco povědět?"

   "Pane doktore, všechno se dozvíte," ujišťoval Karáska Vladimír Slabý. "Víte, já si velice rád takhle poklábosím o umění, miluji umění! Jenže mi tedy nikdy nebylo přáno, ale o tom snad později."

   "Podívejte, pane Slabý, můj čas je vskutku drahocenný a já bych tuze rád slyšel, co mi chcete říci. Jinak to můžem tady a teď rovnou zabalit."

   "Dobře, dobře," pokýval Vladimír Slabý hlavou, "já vám tedy vše povím." Přistoupil k židli určené pacientům a nenuceně se posadil. Ještě se zadíval na obraz, pak upřel svůj zrak na psychologa. "Může se zde kouřit?"

Karásek rázně zakroutil hlavou. "Tady se, pane Slabý, nekouří, to snad chápete."

   "Vlastně máte pravdu," přitakal mužíček, "je to všechno zbytečné. Nemá to pražádný význam. Vezměte si, kolik lidé vypijí alkoholu, kolik svého času marní v hospodách, kolik peněz prokouří. Všechno je to zbytečné," zopakoval.

"Tak snad byste už konečně mohl..."

"Jistě, jistě, moc se vám, pane Karásku, omlouvám. Už to nebudu natahovat."

            To jméno sedělo opravdu přesně. Takový pidimužíček by si však neměl takhle vyskakovat.

"Tedy, abych přešel k tomu podstatnému," řekl konečně pan Slabý, "chci vám vyprávět o mé sestře."

"O vaší sestře? Myslel jsem, že budete chtít vyprávět zejména o sobě."

"Ale já tam také hraji svou roli, uvidíte, jen se nechte překvapit. Ale tou hlavní postavou je doopravdy má sestra. Klára se jmenuje. Víte, ona je skutečně úspěšná."

            Karásek sice nikdy o žádné Kláře Slabé neslyšel, ale budiž. Jen ať to ten naproti tak nenatahuje.

   "Je o tři roky starší než já," pokračoval pan Slabý. "Vždycky se měla dobře. Pamatuji se, když nastupovala na základní školu. Naši se z ní mohli zbláznit! Jak byla už tehdy chytrá, jak uměla číst a psát, jak se sama vzdělávala, když jako šestiletá listovala v encyklopediích a atlasech... No prostě ráj na Zemi. To já měl se školou vždycky problémy. Ne že bych byl tedy úplný tupec, ale tak nějak jsem zkrátka nepochytil ten dost možná nejsprávnější vztah ke školní instituci jako takové. Víte, ty věčně dojímavé domácí úkoly, takový ten rádoby řád a pořádek v prostoru školní budovy, kdy má každý na povel připažit a držet hubu, to prostě nebylo nic pro mne. Zato moje sestřička, ta to vždycky dokázala, uměla se před těmi pedagogy přetvařovat, aby pak mohla doma vykládat své revoluční názory ohledně budoucnosti ve školách. Byla úplně jiná doma a ve škole. Naši si ji také za tuhle vlastnost velmi chválili a obdivovali ji. Z ní jednou vyroste velmi šikovná slečna, opakovali pořád dokola. Já jsem byl docela jiný. Tichý, zamyšlený, a i když to na mně nebylo přes můj poklidný výraz znát, bouřily se ve mně myšlenky, které mne stavěly proti veškerým autoritám, a to včetně rodičů.

            Víte, oni si mou sestřičku nemohli vynachválit a já byl pomaličku přesouván do ústraní. Všude byla hlavně ona, jen ona může pro jméno rodiny Slabých něco dokázat. Ten zakrslý spratek, co je schopen s námi i několik dnů ani nepromluvit, nemá v budoucnosti vůbec šanci. Určitě si něco takového říkali, moc bych nedal za to, že si tohle štěbetali i s mojí sestrou. V naší rodině jsem byl prostě vždy až těsně druhý. Co těsně, daleko, předaleko druhý! Vzhledem k tomu, že jsme byli jedinými dětmi manželů Oldřicha a Jany Slabých, nešlo z mého pohledu již dopadnout hůř.

            A pak přišel první zásadní moment mého vyprávění. Moje sestřička se dostala na prestižní gymnázium! To bylo doma pozdvižení, když jsme se druhé odpoledne po přijímacích zkouškách dozvěděli, že je Klára přijata. A ano, hádáte, pane Karásku správně, byla úplně první. Rozumíte, absolutně ze všech nejlepší, měla mnoho bodů také za spoustu krajských a celorepublikových soutěží, byla naprostou jedničkou v té naší famílii.

            Tak, ona tedy má zase na celých osm let vystaráno, bude chodit na báječnou školu, kde bude pokračovat ve svém vzdělání. No není to skvělé? Teď ještě, co předvede ten mladší. Řeknu to narovinu, ani jsem nestál o to hlásit se z páté třídy na gymnázium, byl jsem rád, že mne do toho rodiče ani netlačili a upínali svou pozornost hlavně na Kláru. Mně opravdu nevadilo, když jsem mohl jen jednou týdně ukázat rodičům žákovskou knížku a kolikrát se také stalo, že mi podepsali, ať už otec nebo matka, pár pětek a vůbec je to nezajímalo, ani si nevšimli toho, co skutečně podepisují. Bylo to, jako bych neexistoval. A tehdy jsem začal psát své první verše. Víte, mě od konce mého působení na základce velmi zajímalo básnické umění. Bylo to vůbec první umění, s nímž jsem se tváří v tvář setkal. Iritovalo mně, jak malá pozornost se básním na základní škole věnovala. Když už jsme ve třídě četli něco z klasiky, všichni kolem mne se akorát trapně chichotali nádherným veršům od velkých básníků devatenáctého století. Učitelka pak na prezentaci básní totálně zanevřela, ale já jsem se nedal.

            Jednou jsem za ní přišel do kabinetu, jestli bych se nemohl zeptat na něco ohledně učiva a že k ní jdu hlavně proto, abych své dotazy nemusel vyslovovat před ostatními. To ona velmi dobře chápala, zabralo to na ni a já se tak mohl vklidu vyjádřit ohledně svého mínění o básnickém umění. Krásně jsem jí vylíčil můj vztah k básním a předložil jí také mé první miniaturní básničky. Víte, ony byly zrovna tak malinké jako já, odrážely mé tehdejší pohledy na svět, dokonce často vycházely z mých zážitků se sestřičkou a rodiči. O tvé sestře jsem toho hodně slyšela, říkala mi takhle, když jsme se zase sešli, abych jí mohl předložit další své pokusy. Skutečně, moji sestru každý znal, byla již ve třetím ročníku prestižního gymnázia a pomalu se rozhodovala, co dál. Říkávala, že zkusí práva, ale znáte to, ona nemusela nic zkoušet, byla natolik geniální, že si mohla pouze ukázat prstem a všichni za ní přišli s prosíkem.

            Já jsem měl před sebou vpravdě náročný úkol. Totiž, dostat se na gymnázium, ovšem samozřejmě na jiné, než na jakém působila má sestra. Pilně jsem se připravoval, zatímco Klára básnila o tom, jak jednou bude úspěšnou právničkou. Dokonce jsem pár jejích slov pochytil a podařilo se mi její hlavní myšlenky převést na papír ve formě veršů. Mám tu báseň zrovna u sebe. Dovolte, abych vám ji přečetl."

   Vladimír Slabý vytáhl z náprsní kapsy svého obleku snad nastokrát přeložený papírek, který opatrně rozevřel a začal číst. Karásek pozorně naslouchal.

Báseň zněla:

            Ty zpíváš věčně o úspěchu,

            jak dobře bude se ti dařit.

            U rodičů najdeš vždy útěchu,           

            já budu však čas svůj marnit.

            Ty chvástáš se svými schopnostmi,

            kterak dokonalá jsi ve své podstatě.

            Jenže zapomínáš, proklatě

            na bratra svého.

            Nepyšníš se těmi ctnostmi,

            jež člověk míti má.

            Ty chvástáš se svými schopnostmi

            a bratr tvůj se jen dívá.

   Pan Slabý dočetl. "Ano, tak jsem to tehdy skutečně viděl. Na patnáctiletého výrostka docela dobré, že?"

            Karásek se při použití slova "výrostek" v souvislosti s Vladimírem Slabým lehce pousmál, avšak nadále zpozorněl, protože ho vyprávění začalo doopravdy zajímat. Tak tenhle mužíček asi neměl příliš šťastné dětství, uvidíme, co z něho vyleze.

   "Přecijenom," promluvil mnohem tišeji Slabý, "vážně bych si nemohl zapálit? Teď už se totiž dostávám k věcem, jež skutečně nejsou jednoduché a s cigaretou se mi vždy mluví mnohem lépe."

   Karásek pochopil. "No dobře," pronesl, "začínáte mě zajímat. Mám tu ve skříni své oblíbené doutníky, jen chvíli vydržte, vyjmu je tamodtud a můžeme pokračovat."

Vyňal tedy ze skříně dva doutníky, z přihrádky vysunul nádherný černý popelník, kterým ozdobil stůl. "No jen si klidně zapalte, to máte ode mne za to, jak hezky mi tu vyprávíte."

            Vladimír Slabý si zapálil a vyfoukl mohutný kouřový oblak.

 "Ještě tedy zavolám ženě, že se poněkud opozdím, vydržte chvilenku." Asi tři minuty trval telefonní hovor, během něhož se ze sluchátka ozýval nevrlý ženský hlas. "Já ti to všechno vysvětlím, uvidíš," dokončil Karásek své věty a zavěsil.

"Všechno doma v pořádku?" otázal se tvoreček.

"Ale ano, nedělejte si starosti. Ona žena takhle občas šílí, má o mne strach, to je logické. Ale vyprávějte přeci vy o své sestře a o sobě."

            Pidimužík se nadechl a pokračoval. "Víte, byl jsem tehdy moc rád, že se mi nakonec podařilo dostat se na ten gympl. To bych byl už úplně odepsaným člověkem, kdybych skončil někde na učilišti. Jenže jsem zase moc dobře věděl, že sestřička bude již ve čtvrťáku a že bude pozornost našich upřena zejména na její výběr vysoké školy. Takže jsem si dál básnil, veršoval, studoval antickou klasiku, pak také prokleté básníky, kteří mne svými životními postoji hodně ovlivnili, zkrátka jsem se v básnictví již jako začínající středoškolský student docela vyznal. Zato prospěchem bych se chlubit tedy rozhodně nemohl. Propadal jsem ze tří předmětů, konkrétně z příliš těžké matematiky a mně naprosto odporných předmětů, jakými byly fyzika a chemie. Nechápu, jak mohl někdo stvořit takové hnusy. Je mi jasné, že lidstvo pro své poznání takových disciplín potřebuje, ale já je skutečně nenáviděl. Nedovedl jsem pochopit učivo, chodil na doučování k jedné profesorce, protože mí spolužáci mi látku nedokázali dobře objasnit a já vlastně o jejich pomoc ani nestál. Chtěl jsem básnit, rozumíte, básnit a ne trčet ve škole a učit se nesmyslům, kterých stejně nikdy nevyužiju. A tak to se mnou měla složité i paní profesorka, jíž rodiče vysázeli nehorázné sumy peněz, a když potom viděli, že výsledky se nedostavují, seřvali mne jak malého parchanta, říkali, že jsem člověkem naprosto bezvýznamným a celé doučování odvolali.

            Jenže, pane Karásku, stal se zázrak. Sedl jsem si k učivu sám a mou hlavní motivací bylo alespoň ve vzdělání se vyrovnat Kláře. Drtil jsem se po nocích nesmyslné vzorce a tabulky, sestra se až divila, čeho všeho jsem byl schopen a můj prospěch se začal pomalinku lepšit, až jsem nakonec ten prvák udělal. Já vím, já vím, to není nic světoborného, projít prvním ročníkem gymnázia, ale já se tehdy cítil opravdu úžasně. O prázdninách jsem pak napsal jaksi obsáhlejšími básněmi napěchovaný materiál a požádal o posouzení jeden litreární časopis. A víte, co se stalo? Omlátili mi to o hlavu! Že prý nedovedu utvořit verše s hlubším smyslem, že bych měl prý více studovat básníky a méně tvořit vlastní díla. Už jsem se jim nikdy neozval.

            Ale básníky jsem studoval. Samozřejmě ještě více než kdy předtím. Opět jsem dlouho do rána opisoval jejich verše, hledal v nich skryté úmysly, bylo to nádherné. Jenže přišlo opět období školní docházky a na mne lehla depka. Depka jednak z toho, že se budu muset učit, že ohledně mého básnění mám stále ještě co dohánět a zároveň, že sestřička bude na právnické fakultě hvězdou, zatímco já pořád jen chabým básníkem, který jen tak tak prolézá gymnáziem. Mé deprese nabývaly takové vzestupné tendence, že jsem si musel chvíli odpočinout od lidí, zůstat doma a maximálně chodit na pohovory s jedním psychologem. Jenže ten chlap mě tak nudil těmi svými řečmi o zdravém duchu, že jsem k němu přestal chodit. A to byla zřejmě chyba, neboť rodiče už mě začínali mít plné zuby a jednou mne dokonce zamkli samotného doma, abych se prý uklidnil. Od té doby jsem je začal upřímně nenávidět."

            Pan Slabý dokouřil svůj doutník a požádal, zda si může ještě dát cigaretu. Karásek souhlasně kývl.

"Víte, teď se totiž pomalu blížím k tomu nejzásadnějšímu. Jednou jsme se tak s Klárou procházeli po náměstí Míru a hezky jsme si povídali. Líčila mi své úspěchy na vysoké škole, sebestředně hlásala, že už teď (byla teprve ve druhém ročníku) je nejlepší právničkou, která ještě studuje a takovými žvásty mne zaměstnávala téměř po celou dobu naší procházky. Já jsem zase, abych alespoň trošinku snížil skóre, jí přečetl několik mých posledních básní. Popravdě, vůbec nic s ní mé verše neudělaly. Byla naprosto bezduchá, co se umění týče. Peníze a kariéra, ano, to bylo její, ale umění? To nikdy. A pak mne naprosto odrovnala svými slovy.

            Víš, říkala mi, je sice hezké, že tak tvoříš, snažíš se být v něčem dobrý, ale přiznej si: K čemu ti to všechno je? Vím moc dobře, že s prospěchem jsi na tom špatně, vypadá to, že vzdělání mít nebudeš, co chceš, prosím tě, dělat se základní školou? Kde se s takovým vzděláním chceš prosadit? Vždyť s takovou ti žádné lukrativní místo nedají. Dneska bez vysoké nejseš nic. A ty neuděláš ani ten debilní gympl!

            Snažil jsem se jí vysvětlit, že o tohle v mém životě skutečně neběží, že chci být hlavně dobrým básníkem, ale ona se nedala zastavit. Jistě, pravila, to jste celý vy, rádoby umělci! Jenom se potulovat, chlastat a tvořit něco jako básně! Ale že naši z tebe mají hlavu takovouhle (zakroužila svými pažemi ve vzduchu) hlavu, to tě vůbec nezajímá. Ach jo, chudáci rodiče!

            Nebudu vám to zastírat, hádali jsme se neskutečně, měl jsem sto chutí jí natáhnout, ačkoli, jak dobře vidíte, by jí to moc neublížilo. Řekl bych, že byla i silnější než já, což mi způsobovalo ukrutné vnitřní ponížení. Byla dalším člověkem na seznamu mých nepřátel. Je to skutečně hrozné, když máte namířeno přímo proti vašim blízkým, ale já prostě nemohl jinak."

 "A s někým jiným jste si o tom nemohl promluvit?" optal se psycholog Karásek.

"Prosím vás, zakroutil hlavou mužíček, "a s kým? Jestli si myslíte, že například mí příbuzní mi mohli podat pomocnou ruku, jste na jednom velkém omylu. Ti na mě nahlíželi stejně jako rodiče i sestra, co jsem jen mohl dělat? Bylo to šílené.

            Nicméně, Klára měla pravdu. Na konci druháku mne z gymnázia vyrazili a já to šel zkusit na učňák. Nemusím snad nějak detailněji popisovat, jaký bugr vypukl tehdy u nás doma. Jenže, místo toho, aby mne sestřička podpořila, smála se mi přímo do očí a jako by mně neustále říkala: Vidíš, debile, můžeš si za to sám. Vysvobození pro mne představovala možnost utéct z domova, jenže jsem nevěděl, kam. Podařilo se mi několikrát přespat v suterénu školy a když jsem se pak objevil zase po pár dnech doma, naši mne vítali, měli jsme fajn večeři, ale já věděl, že je to všechno jen přetvářka. Že by se mě nejraději rádi zbavili. Proč by totiž jinak ani nedali nic vědět policii? Nikoho neinformovali o tom, že jsem nezvěstný. Jestli tedy se aspoň ujišťovali ve škole, zda tam jsem či ne, to nevím. Každopádně mi došlo, že buď já nebo oni. Mohli se z té naší Kláry zbláznit, Ládínek je nezajímal.

            Ještě se pozastavím u toho zpropadeného učňáku, který mi byl dobrý tak akorát na přespání. Práce, které jsme tam dělali na praxích, jsem bytostně nesnášel, naštěstí teoretickému vyučování jsem hravě porozuměl a měl skoro nejlepší prospěch. Oproti gymplu to byla v tomto směru naprosto jednoduchá záležitost. Ale při pomyšlení na praxe se mi doteď zvedá kufr. Vážně. Ta náročná práce mě naprosto odrovnala. Zato ty primitivy kolem mě prostě ne. Věděl jsem, že dlouho nevydržím. Nakonec se mi to ale tak nějak podařilo, dodělal jsem to a pracoval ve skladu u jedné firmy, kde jsem přenášel těžké kusy různého zboží, což mne však natolik psychicky i fyzicky vyčerpávalo, že jsem už neměl čas ani na básně. Našel jsem si celkem solidní podnájem, ale jak asi tušíte, mé žití nestálo za nic. Neměl jsem peníze na takové radosti, z nichž se normální člověk těší. Začalo mi pomalu docházet, že dost možná umřu v bídě. Ale co jiného bych si měl zasloužit?!"

   Pan Slabý si zapálil další cigaretu. 

            "To moje sestřička si naopak neviděla do huby. Já prostě nechápu, jak právníci, takoví kariéristi, kteří se dokáží vyznat akorát tak v nesmyslných zákonech, které si pár břicháčů tam nahoře vytvořilo ku svému prospěchu, a kteří při přelíčeních obhajují klidně i několikanásobné" (to slovo Vladimír Slabý z nepochopitelných důvodů nápadně zdůraznil) vrahy, mohou brát takové nehorázné sumy peněz. Vy tomu snad rozumíte? Já tedy nikoli!"

   S nasupenou tváří vyfoukl kouř.                                                                            

"No, prostě mi začala být nehorázně odporná."

"Panuje snad ve vás závist?" otázal se Karásek.

"Závist? Copak já vypadám jako člověk, který někomu závidí?"

"No právě," pronesl psycholog, "jste sice ten nejhubenější chlápek, kterého jsem kdy viděl, ale vaše oblečení se netváří jako oděv chudého člověka."

"Jo takhle, vy myslíte tenhle černý oblek? Haha, ten patří mému otci. Jsem moc rád, že mi ho poskytl, i když nedobrovolně..."

"Cože?" vykřikl psycholog Karásek.

"Uklidněte se, doktore," ujišťoval malinký muž v černém, "není to tak, jak si dost možná myslíte. Víte, sice jsem na rodiče, stejně jako oni na mne, úplně zanevřel, ale klíče od bytu jsem si ponechal. A tak jsem jednoho dne nenápadně vklouzl do jejich ložnice, viděl jsem totiž, že právě odešli ven na procházku."

"To byl z vaší strany velice nenápadný čin," zasmál se Karásek. "Váš otec opravdu vůbec nemohl tušit, kdo mohl jeho oblek odcizit. Určitě by ho nekradla vaše sestra, když byla tak finančně zajištěná."

"Však tím můj čin ještě neskončil," zablýskal očima pan Slabý. "Já jsem to totiž všechno nahrál jako loupež. A samozřejmě jsem se nemusel bát dopadení, když má sestřička je tak skvělá právnička, haha!"

            Smích toho člověka už Karáskovi věštil něco nedobrého. Ale s tím musí zkušený psycholog počítat. Může snadno slyšet věci hrozné a navýsost zavrženíhodné. Zvědavost Karáskova nedovolovala mu tento nadmíru zajímavý objekt zkoumání v jeho řeči nějakým způsobem přerušovat. V očích tohoto psychologa se postava pana Slabého změnila na předmět pozorování a doktor byl ve svém živlu. Docela zapomněl, že v tuto dobu už většinou ulehá k zaslouženému spánku. Chtěl znát onen příběh celý.

"Samozřejmě jsem si z vás teď, pane Karásku, ohledně mé sestry tropil žerty, ale já se jinak skutečně nebál, že by mne mohli chtít dopadnout. Nepochybuji o neschopnosti dnešních kriminalistů dopátrat se pravdy. Pro mne jsou oproti velkým básníkům totální nuly. A totéž platí i v případě právníků. Vám to tak snad nepřipadá?"                   

"Abych byl upřímný," začal opět hovořit Karásek, "pro mne má každá z vámi uvedených lidských činností svůj význam. Vy jakožto básníci byste se klidně mohli navzájem vraždit až do samotného zániku světa, nebyl - li by tu právní stát. A kriminalistů je taktéž třeba, zejména pak, když někdo krade nebo dokonce vraždí."

"Jenže vy moc dobře víte, jak jsem se měl. Co všechno jsem musel vystát jako kluk. To si právě vy vůbec nedovedete představit. A to je problém všech vědců, jako jste vy. Pracujete s lidmi, kteří vám hrají kašpárky a jsou pro vás pouhým nástrojem. Nemáte vlastní životy, jen dychtíte po osudech těch druhých..."                                              

"Myslím si, že se mýlíte. Ale víte co? Přejděte zase k vašemu vyprávění."

            "No dobrá," souhlasil Slabý. "Kde jsem to skončil? Á, už vím. Takže, poté, co jsem se alespoň částečně pomstil svým rodičům za to, co mi v minulosti způsobili, přišla řada na další z mých nepřátel. Ano, přišel totiž čas na zúčtování s mou sestrou."

   Zapálil si další cigaretu. "S tímhle svinstvem musím přestat, ale to teď samozřejmě není předmětem našeho rozhovoru. Tedy, ta má sestřička už mi vážně pila krev. Ten její slaďounký úsměv, který v sobě skrýval nehoráznou faleš, mne doslova mordoval uvnitř. Ale co s ní? Jak jen docílit odplaty za to, co mi v životě provedla?

            Až pak přišel onen den. Velký den D. Zašel jsem k ní do bytu, zrovna se hrabala v těch odporných právních lejstrech. Když otevřela dveře, nedívala se na mne zrovna přívětivě, ale já se snažil o kouzelný úsměv. Vy dobře vidíte, že mi takovéhle věci nejdou, ale nakonec jsem po zdlouhavém naléhání přemluvil sestru k malé procházce. Klára však po celou dobu našeho povídání obracela téma zrovna tam, kam jsem z celého srdce skutečně nechtěl zajít. Mluvila a mluvila, pořád dokola, o své práci, zdůrazňovala poslední, pro ni úspěšné, soudní přelíčení a tak neustále jen kvákala a kvákala. Už mne to opravdu nebavilo poslouchat, ale těmi větami, kterými jsem otevřel téma týkající se mé osoby, jsem si ještě přitížil. Začala se do mne strefovat, že příčinou všech zkáz v rodině jsem já a že jsem nikdy nic jiného, než ubližovat druhým, nedokázal.

            Spatřoval jsem v tom nehorázně drzý výraz její nadřazenosti vůči mě. Ano, ona jediná měla v naší rodině skutečně velké vzdělání, ale znamená to všecko? Copak je tohle důvod se nad někoho povyšovat? Ještě více jsem ji rozzuřil, když jsem jí chtěl číst své básně. O žádnou z těch tvých ptákovin nestojím! zakřičela, vytrhla mi z ruky mé poslední verše a vhodila je do řeky, která si to za jejími zády proudila kamsi do daleka. Stáli jsme totiž na mostě, byli jsme takových deset metrů nad zemí.

            Tím, co udělala, mne totálně dopálila. Trpěl jsem sice po celý svůj dosavadní život, nesčíslněkrát jsem měl důvody vidět rudě, avšak nikdy se mi před očima nezjevila tak krvavá záře, jako tenkrát. Dostal jsem naprostý záchvat zlosti. Začaly se mi klepat samým rozčilením ruce, zaťal jsem zuby tak, že i Klára musela slyšet jejich skřípnutí. Prudce jsem do ní strčil. Kdybyste viděl ty její oči. Ty oči, které vždycky hleděly tak panovačně, tak sebevědomě, se najednou proměnily ve vyděšený pohled, hlava se jí sklonila směrem dozadu, stáhlo se jí hrdlo, pak už se jen ozval tlumený výkřik a byla dole. Ležela tam mrtvá, dostala, co si zasloužila."

   Karásek vstal ze židle. "Cože??? Vy jste ji zabil! Jak jste mohl zabít vlastní sestru?"

   "Však říkám, jednoduše dostala, co si zasloužila. Kdybyste mi vy zničil či zatratil mé básně, také bych vás zabil."

   Karásek otevřel dokořán ústa a totálně zbledl.

   "Jen klid, klid, nemusíte se bát, vše se vyřeší," pronesl rozklepaný pan Slabý, přešel k oknu, otevřel ho dokořán a zahodil doutnající cigaretu. Posadil se na okenní římsu.

            "Tak co na tento můj příběh říkáte, pane Karásku? Ukončil jsem to rychle a smutně, že? Můj celý život byl totiž smutný a rychlý. Vše, co jsem vám zde vyprávěl, byla pravda a Ten nad námi to může dosvědčit. Pomalu mne láká k sobě domů."

   Karásek v tu chvíli nebyl schopen smysluplného slova. Z úst se mu draly jakési záchvěvy výrazů, jež postrádaly význam. Bily se v něm pocity člověka, který slyšel přiznání druhého jedince, a rovněž psychologa, jemuž se pacient svěřil se svými trably. Nakonec přeci jen zvítězila povaha jeho profese.

   "Proč mi to tedy všechno vykládáte?" promluvil konečně.

   "Chci, aby každý tohle tajemství věděl. Víte, zvolil jsem si vás, abyste všem kolem vysvětlil, jak jsou slepí vůči druhým. Jak dokážou být egoističtí a přehlíží bídu a trable ostatních. Vidí jenom sebe a nikoho jiného. Mně nikdy nikdo nepomohl, ačkoli to každý musel vidět. Chci, abyste tenhle příběh roznesl dál, chci, aby všichni věděli, co se stalo, chci, aby bylo jasno, že já takovým sebestředným idiotem nejsem. Jak říkám, Ten nahoře mě láká k sobě domů, já tomu nemohu odolat a pokud vím, my se teď nacházíme ve čtvrtém patře." Jeho usměvavý pohled probodl Karáska skrz na skrz.

   "No jen se tak nekoukejte a spíš se snažte, aby moje poselství bylo předáváno dál a dál, aby si každý konečně uvědomil důsledky svých činů. Věřím, že to dokážete. Mějte se fajn, sbohem..."

   "Ne! Nedělejte to!" Karásek rychle udělal pár kroků kupředu, ale bylo již pozdě. Malinký pán v černém se obrátil vzhůru nohama, dopadl střemhlav na chodník a jeho hlava se rozbila o zem. Na ulici tak zbylo pouze bezvládně ležící tělo se znetvořeným obličejem. Světlo pouliční lampy ozařovalo mrtvého. Karásek však věděl, že ani ne tak mrtvého, jako poníženého... V ruce mu zasvítil zmačkaný papírek s básní. Básní o sestře.