Ó báseň, ve které z　fotoaparátu namířeného do záchodové mísy duhy (tam, kde je – tj. na dně jezera – schovaný poklad) vystřikují se nečekané záblesky, jež osvětlují trpělivě vyčkávající výjevy věštecké varle! V　níž se stýká černobílá světelnost s　kokožními pigmenty; výsledkem celého soužení je přitom ale jediný snímek, zarámovaný spouští víčka. Tzn., že kamera zaostří, chčili ztopoří se, čichá, čichá vůni narcisu v　tůni, nos se napřimuje, sklání, proniká sklovinovou hladinou filmu, pyj se vztyčuje z　rámu a stává se skobou, co prorazila – je třeba dodat au! – panenskau blánu plátna, což překvapuje utajené spiknutí za paravánem, smrdící potem, a proto je třeba je rozprášit vonnou esencí bílého tvarohu rakvičky se šlehačkou na hlavě lysého jelena.

Z　toho je patrno, že ruka dotýkající se tohoto papíru jestvuje žábou, jak by podotkl prof. Petříček, jelikož báseň dochází svého výronu prdelektrického semene, jež tne do temene pohlaví věže chladící bebí, která je točenou zmrzlinou dle zásady delectare et prodesse, na niž nás upozorňoval prof. Hlobil.

U Homéra nenajdeme jedinou nehezkou věc.” (A. F. Losev, V. P. Šestakov: Dějiny estetických kategorií, heslo Krása, přel. M. Zadražilová, Svoboda, Praha 1984, str. 126.)

Obraťme se ke konstatování kompoziční strukturace básně: O již zmíněném rámování můžeme říci, že ho v　básni odhalíme již ve zmínce “ob-jevu”; doplníme-li obraz “hrnce”, pak také v jeho obrubě, stejně jako v　okraji “koupaliště”, v　domech, které ustavují “náměstí”; povšimněme si ludického výčtu, orámovaného slovem “strašidla”; nezapomeňme na příčle “žebříku”, jež poskytují oporu naší fotografické interfelaci; a vůbec v “prostoru”, který báseň poskytuje navíc. To vše asociuje za prvé kontury lineárních útvarů kružnice a především obdélníku:

Horizontální osu x vidíme procházet třeba těmito slovy - body básně: “tam” (umístění), “křižovatku”, “posedy” (podtrhl M. P.), hladina a dno “koupaliště”, “prostor” …

Vertikální osu y zaznamenáváme mimo jiné zde: “blesky”, “přeskočil” (skok), “křižovatku” (semafory), “žebříky”, “posedy” (coby skokanské věže), “hrnec” (hloubka) …

Souvztažnost obou os nám snad nejlépe objasní geometrický motiv “skoby”, který bude v　dalším čtení spíše připomínat pamětníkům objektiv fotoaparátu, stávající se pyjem, vystupujícím jako Dáma v　modrém z　rámu.

Výše podané kompoziční prvky, do básně vnáší náznaky kauzální příčinnosti mezi jejími předměty, s　níž se však dále, imaginativně pracuje.

Výrazným rysem, jenž zasahuje do rozvržené kompozice, je motiv, jenž rozehrává pohyb pronikání, jež ústí v　metamorfózu či alespoň ve zvlnění a prohloubení dvojrozměrného plánu, který sestává z　jednotlivých, básní uvedených kompozit. Tehdy se quasi-vizuální kompozice stává imaginativní konfigurací. Nutnou podmínkou tohoto procesu je přítomnost (v patřičné čtenářské modifikaci) světla, což zařizuje “blesk”. Ten pozorovateli umožňuje zaregistrovat a cudně ohmatat “paví” oka (pronikavá okrouhlost), pubickou plochu poprsí “dívek”, hladinu “koupaliště”, na níž se skokem z　věže právě stvořily dvorce (aspekt rámu – metamorfóza čtvercokruhu), jež ji rozčeřily (aspekt průniku), zvlnily a prohloubily. To vše je nečekané jako první měsíčky, když na nás v　průjezdu vybafne páv. Lineární ubíhání čtení je narušováno nečekanými zvraty, což vede nejprve k　cyklickému efektu　ustrnutí u obrazu a k　jeho opakování a reprodukci, která se odstředivě šíří podržovanými a předjímanými představami. Ty se pak čtenář sice může pokoušet zkrotit racionalizovaným výkladem, na to však nemá dostatek času, a navíc ostatní obrazy pronikají do obrazu a komplikují ho – hezky ho vybarvují např. emocionálními odstíny.