|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Přestože to byla moje osudová holka, seznámil jsem se s ní a inzerát. Jak taky jinak, že? Aspoň pro mě už tenkrát žádné "jinak" neexistovalo.
Dělal jsem tehdy v ČKD a byl jsem zrovna v Košicích na montáži. Náhodou se mi tam podařilo koupit českou Mladou Frontu a četl si Seznámení. Jeden inzerát mě sice zaujal, ale přesto jsem noviny v Košicích ne moc chytře zahodil.
Doma v Praze jsem si na ten inzerát vzpomněl a zašel do inzerce MF v Senovážné prohlížet si stará Seznámení. Jelikož jsem znal přibližné datum, našel jsem ten "košický" inzerát brzy. Odepsal jsem na něj. Ne moc zdařile, ale na druhé straně zasáhl Osud v podobě Olgy. To byla Renatina starší přítelkyně, která jí radila: „Odpověz mu! Ničím se nevychloubá.“
Já se v seznamovacím dopise opravdu ničím nevychloubal. Já si spíš stěžoval, jak je obtížné a smutné být sám.
Neodpověděla dopisem. Poslala mi rovnou výzvu k telefonnímu rozhovoru!
V roce 1976 mělo u nás telefon jen horních deset tisíc. Já ani Renata jsme mezi ty šťastné nepatřili. Renata volala... ještě uvidíme. Ve výzvě bylo uvedeno jen neznámé jesenické telefonní číslo. Rozhodl jsem se volat z pražské hlavní pošty v Jindřišské ulici. Byl jsem tam skoro o hodinu dříve. Byl to totiž můj první telefonní hovor na výzvu.
Při čekání na hovor jsem si prohlížel jesenický telefonní seznam. Bylo to sotva 10 stránek v seznamu telefonního uzlu Olomouc. Já zkoušel najít volajícího podle čísla. Měl jsem na to hodinu...
Zhruba za půl hodiny jsem to číslo našel. Pod ním byla uvedena adresa – Mateřská škola, Jeseník, Kalvodova. Netušil jsem, kolikrát v životě ještě uslyším "o Kalvodce". Zatím mně ta adresa neříkala vůbec nic...
„Pan Kurka do kabiny číslo 3, máte tu ten Jeseník,“ volala spojovatelka. Celý rozechvělý jsem se tam rozběhl.
„Pane Petře, já jsem Renata z inzerátu a vybrala jsem si tenhle neobvyklý způsob, protože pojedu služebně do Prahy a mohli bychom se tam rovnou sejít.“ nabídla mi.
„Souhlasím. Já zatím zjistil, že voláte z Mateřské školky. Vy tam pracujete?“
„Ale kdeže! Já mám v Jeseníku už rok vlastní byt. Na Kalvodce jsem však bydlela a doteďka tam bydlí naši. Táta s mámou. V tom domě je i školka a ředitelka mi dovolila si od nich dnes večer zavolat.“ odpověděla Ona.
Ještě chvilku jsme se informovali o sobě navzájem a nakonec jsme se dohodli hned na dvou možnostech setkání. U mě doma a u Renatiny tety na Žižkově. Setkání u mě jsem hloupě zmeškal, doma byl jen táta. Renata na něj udělala dojem, jak mi pak referoval. Zbývala Renatina žižkovská teta. Tuhle "poslední" možnost jsem propásnout nesměl. Nastartoval jsem Trabanta, abych na Renatu udělal dojem svým "bourákem".
Žádný dojem jsem neudělal, jak mi později poreferovala. Zrovna se oblékala, otevřela mi teta. Poprvé jsem JI uviděl v předsíni. Podali jsme si ruce. První dojem byl velice příznivý – aspoň pro mě. Dohodli jsme se, že vyrazíme ven, do ulic pražských.
Byla už tma. Renata se kupodivu rozhodla, že mně bude prozatím důvěřovat a sedla si ke mně do Trabanta. Jeli jsme do Obecního domu. Do kavárny na kafe a zákusek. Tenkrát se po Praze ještě dalo celkem volně jezdit autem a poblíž Obecního domu i zaparkovat. Aspoň večer.
Pak jsme se šli projít ulicemi Prahy. Jenže Renata, jak se mi později svěřila, byla tenkrát téměř rozhodnutá, že už se se mnou podruhé nesejde. Vzdor tomu, že jsem ji povozil po Praze Trabantem a zaplatil kafe.
Asi byla tenkrát neděle, protože další den ráno jsem šel do práce a Renata měla odjet domů, jenže zase zasáhl Osud. Už podruhé...
„Petře, máte tady telefon,“ volala na mě sekretářka. Vzal jsem sluchátko. Volala Renata!
„Petře, já jsem zkejsla na Florenci, autobus mi ujel, byl místenkový, místenka samozřejmě propadla a já nemám peníze na vlak. Taky nemám potuchy, kdy něco jede, jezdívám vždycky autobusem. Půjčil bys mi na vlak? Jinak by mně půjčila teta, ale já nevím, kde vlastně v Praze pracuje. Musela bych čekat, až se vrátí domů.“
„Půjčím ti já. Přijeď ke mně, nějak to vyřešíme,“ lákal jsem ji.
„Máš doma jízdní řád?“ ujišťovala se ještě.
„Ne, ale máme ho samozřejmě v práci. Já ti nějaké spojení najdu,“ nabízel jsem.
„Do kdy děláš?“
„Normálně do tří, ale můžu si nechat napsat soukromou propustku hned, jak ti najdu to spojení. Budu doma možná dřív než ty.“
Přijela ke mně a tentokrát jsem to nemeškal. Do odjezdu jejího vlaku zbývalo něco přes dvě hodiny. Sedli jsme si u nás v obýváku. Nejprve mi vysvětlila ten zmatek na Florenci. Ona si totiž dala kufr do automatické skříňky na číselné heslo, které pak chytře zapomněla. Za poplatek 10 Kčs jí skříňku otevřela obsluha po předložení občanky. Autobus pochopitelně na nikoho nečekal. Ani na ni...
Já pak doma Renatě ukazoval své černobílé fotky hor. Tatínek nám uvařil kafe. Nakonec jsem ji doprovodil až k vlaku a čekal na odjezd. Dlouho mi z okénka mávala. Pozvala mě do Jeseníku, měla tam přece byt. Slíbil jsem, že přijedu Trábošem i s lyžemi a půjdeme na vlek. Byl přece teprve březen, v Jeseníkách sněhu hory.
V půlce týdne přišla pošťačka s penězi. Renata vracela půjčenou stovku. Mockrát si od té doby ode mě půjčila peníze, ale nikdy už mi je nevrátila tak rychle...
|
|
|
