Losos
Jednou jsem je pozorovala, za soumraku, televizní program
v našem hotelovém pokoji na půl cesty
Nebraskou, rychlé, blyštivé, mimo krásu, mimo
důležitost krásy,
archaické,
ani hladové, vůbec ne ohrožené, vzrušené víc a víc,
do ztracena.
Vymršťovali se do vodopádů, přepadů,
a na kameny, mrskali sebou a skákali zlatou řekou
a putovali modrou řekou
proti proudu.
Nezastavili se, rozhodnutím vůle,
bezmocní, jako oko
je bezmocné,
když obraz vytváří sám sebe,
nahoru-dolů, zpět,
dere se do mysli, a svět
se uvolňuje
z hlubokého oceánu daného
Míjíme města, matka se pokouší
o sebevraždu,
mravenci rozebírají kousek po kousku
bílého, za noci létajícího, mola
a přinášejí ho kousek po kousku
trhlinou v mé zdi
. . . Jak bezmocné
je tiché jezero proti proudu,
v očekávání zlatého ostří
jejich spěchu.
Kdysi, doma, jako dítě,
jsem pozorovala, v poledne, za dřevěným laťkovím rolet,
muže a ženu, nahé, s očima zavřenýma,
jak po sobě šplhali,
na podlaze terasy,
dva dravé zlaté proudy
ovíjející jeden druhého, zrychlující,
zvolňující.
Sotva jsem tušila,
co jsem viděla.
Ať byl v jejich světě jakýkoli stín,
byl to otisk
toho druhého,
tenká černá spára
kterou se, jak se zdálo, mezi sebou
snažili zacelit.
Tajil se mi dech.
Mohla bych prohlásit,
že ta práce, kterou dělali
v potu tváře, byla dobrá.
Řekla bych,
putovali daleko, opačnými
směry. Co je světlo
na konci dne, syté, narudle zlaté, zalévající zdi,
chodby, světlo, které už neosvětluje,
jen pokrývá, dodává patinu, osvobozeno od těla
vzduchu, který je nese. Co to znamená
v prostoru času,
kde je už zbytečné, jenom
krásné?
Když byli hotovi, oddělili se
jeden od druhého
a spali, s rozpřaženými pažemi,
na teplé dlažbě
podlahy na terase,
usmívali se,
tváří přitisknuti ke kameni.
* * *
Salmon
I watched them once, at dusk, on television, run,
in our motel room half-way through Nebraska,
quick, glittering, past beauty,
past the importance of beauty,
archaic, not even hungry,
not even endangered,
driving deeper and deeper into less.
They leapt up falls, ladders,
and rock, tearing and leaping,
a gold river and a blue river
traveling in opposite directions.
They would not stop,
resolution of will and helplessness,
as the eye is helpless when the image forms itself, upside-down, backward, driving up into the mind,
and the world unfastens itself from the deep oceans
of the given. . . .
Justice, aspen leaves,
mother attempting suicide,
the white night-flying moth
the ants dismantled bit by bit
and carried in right through
the crack in my wall
. . . . How helpless the still pool is,
upstream, awaiting the gold blade of their hurry.
Once, indoors, a child, I watched, at noon,
through slatted wooden blinds,
a man and woman, naked, eyes closed,
climb onto each other, on the terrace floor,
and ride—two gold currents
wrapping round and round each other,
fastening, unfastening.
I hardly knew what I saw.
Whatever shadow there was
in that world it was the one each cast
onto the other,
the thin black seam they
seemed to be trying to work away
between them. I held my breath.
As far as I could tell,
the work they did with sweat and light
was good. I'd say
they traveled far in opposite directions.
What is the light at the end of the day,
deep, reddish-gold, bathing the walls,
the corridors, light that is no longer light,
no longer clarifies, illuminates, antique,
freed from the body of the air that carries it.
What is it for the space of time where it is
useless, merely beautiful?
When they were done,
they made a distance
one from the other and slept,
outstretched, on the warm tile of the terrace floor,
smiling, faces pressed against the stone.
|
