Mirin je duch. Má své území. Přebývá v něm od nepaměti. Zní to dost samolibě, ale je možné, že jeho vyjevení se jsem zažil jako první. Jde o tom ale pochybovat, určitě, třeba kdysi žil někdo, kdo Mirina také znal. Nejspíš se dřív nijak nejmenoval a jenom tu prostě byl. V každém stéblu trávy, v každém zrnku písku na dně potoka, v každém stromu. Patří mu tři louky, tři kopce a kus lesa. Jeho územím vede také asfaltka. Není moc frekventovaná, protože Mirin má rád klid. Mirin se zjevuje jen tomu, kdo v něj věří. Čili asi jenom mně. Jinak mlčí. Kdo v něj nevěří, slyší jen ticho, bublání potoka, šumění korun stromů a ptačí zpěv. Když jsem dřív přicházel do Mirinovy země, cosi mě nutilo švihnout s sebou o zem a vzývat ho. Začalo při tom pršet nebo se přihodilo něco, čím mi Mirin dal najevo, že mě vidí a slyší. Je to takový lokální bůh, tenhle Mirin. Nemá žádnou chuť mít nějaké své vyvolené lidičky, kteří by zkomolili jeho pravdu, vymýšleli si nějaké Mirinovo poselství. Taky nikdy nebude potřebovat víc, než má. Malý kousek země, kde je hezky. Nedaleko od jeho území měla vzniknout raketová základna. Samosebou se tak nestalo. Taky jeho údolí mělo být zaplaveno a přeměněno v umělou vodní nádrž. Ani tenhle nesmysl se neujal. Mirin není blbec a něco takového by nikdy nepřipustil. Mirinovou skrytou svatyní je moje chata. Vím o jednom člověku, který se zde miloval s dívkou, a teď už nežije. Přitom by mu bylo dnes teprve necelých čtyřicet let. Proč se tak muselo stát, ví jen Mirin. Není to zlý duch, tenhle Mirin, ale někdy musí předvést svou moc, své ničím neomezené vědomí a sílu. Jeho údolí je také pověstné svými léčivými účinky. Děti, co si zde v létě hrají, jsou pak po celý rok zdravé. Je tu vlhký a čistý vzduch. Když se ptám na něco, co je nad moje chápání, Mirin mi na to řekne: „Nepřemýšlej o tom, já vím, jak to je, a to stačí. Ty jenom věř, že všechno je tak, jak to být má." A já mu odpovím: „Ano, děj se tvá vůle, Mirine. Můj kamaráde." |