„Nic nic nic, sakra, tak proč na to koukám a znovu a znovu to čtu ? První řádek, to batole když poprve se posune k matce. Minulé je plné batolat a pohříchu málo jich dospělo. Možná proto miluju hory, bo obraz duše, možná proto je moře bohem, bo nekonečná trpělivost síly“.
Z lásky jak batole ta myšlenka vznikne a pak to přijde: Dlouho trvají plenky a musí být čisté kdyby ňáký pamprsky, bo aspoň pračka ale to ne ledový potok a plátno tvrdé a batole vrtošivé, živé a hned zas mrtvé bratry a sestry chce a zabíjí je
Asi sem na to starej... jako El, do důchodu zralej Moc brzo batolata umíraj, moc brzo sem unavenej Je mi teď chodit v černém, být funebrákem eště potřebnej, ale až na konci postavenej Nevím jestli eště mám kam couvnout, krok dozadu a ...NAPÍŠU PRVNÍ ŘÁDEK ?
|