Bylo to 13. února 1966, přesně na mé dvacáté narozeniny, když mi volali z vrátnice, že tam mám telegram. Stálo v něm:
      "Babicka zemrela, pohreb 17.2. Vem si ty cerne saty. Otec."
      Na první pohled byl text zcela nesmyslný. Já už dávno žádné prarodiče neměl. Babička z maminčiny strany Antonie Macíková zemřela v roce 1953. To si pamatuji přesně, byl jsem jí s maminkou na pohřbu ve Vokovicích. Bylo mi tenkrát 6 let a chodil jsem do 1. třídy. Maminka, kterou tohle úmrtí samozřejmě těžce zasáhlo, začala zmatkovat, během nekonečné cesty starou tramvají z Vokovic na Pankrác ztratila klíče, chodila pak zoufale v domě od bytu k bytu a zvonila, až se nakonec našel jeden ochotný soused, který nám vyrazil dveře. Na takovéhle nerváky se prostě nezapomíná nikdy.
      Skutečná babička mi tedy zemřela už před 13 lety. Musel zemřít někdo jiný. Tatínkův "styl" na telegramu se však zdál být autentický. Nikdo jiný by přece neplatil drahá slova v telegramu, aby mi připomínal, že si mám na pohřeb vzít černé šaty. Já pracoval tenkrát v Rokytnici nad Jizerou, bydlel jsem tam v tovární špeluňce, ale šaty z tanečních jsem s sebou měl, snad pro případ, že bych chtěl jít na ples nebo tak. Tohle samozřejmě věděl jen otec, nikdo jiný.
      Radil jsem se svým šéfem, se kterým se kupodivu dalo mluvit, radil jsem se s paní Lancovou, dělnicí z pásové linky, které jsem nějak přirostl srdci a asi proto mi v různých situacích pomáhala. Výsledkem byla rada: zavolej na poštu a nech si ověřit první slovo telegramu. Stačilo samozřejmě zavolat na místní poštu, rokytnickou, která mi telegram doručila.
      Zavolal jsem tedy na poštu, ale už jsem začínal tušit, kolik uhodilo. Moje maminka byla při mé minulé návštěvě doma ve velmi špatném psychickém stavu a otec ji nechal odvézt do Bohnic, což jinak nikdy nedělal. Předtím tam vždycky šla dobrovolně, ale nikdy jí moc nepomohli – v roce 1966 existovalo jen jediné antidepresivum: Tofranil. Ten na ni bohužel nezabíral. Na mě o 20 let později taky ne, ale tehdy už byl větší výběr léků.
      Telefon! Volali z rokytnické pošty. Praha potvrdila, že první slovo telegramu skutečně znělo "babička". Jenže já už si v té době byl skoro jist matčinou smrtí a rozplakal jsem se na dílně.
      Zbýval jen meziměstský hovor, ale slíbili mně, že ho budu moci uskutečnit z vrátnice závodu, když si jej sám zaplatím. Chtěl jsem počkat na večer, až budou bratr se švagrovou doma z práce, neboť on jediný z rodiny měl telefon – výhradní zásluhou švagrové, která tehdy pracovala na Ústřední správě telekomunikací. Nenapadlo mě tenkrát, že by brácha kvůli úmrtí matky mohl dostat v zaměstnání volno. Jistě bych se dovolal i přes den. Mně zatím šéf volno nenabídl, dokud nebude smrt matky s jistotou potvrzena.
      Nastal ponurý zimní večer. Došel jsem ze své špeluňky do vrátnice, abych hovor uskutečnil. Zavolal jsem na meziměstskou ústřednu a objednal si Prahu, bráchovo číslo. Pak jsme čekali. Já a vrátný Votoček. Asi za hodinu se ozvala ústředna:
      „Máte tady tu Prahu, můžete mluvit.“
      „Kurkovi, prosím,“ ozval se brácha do neodmyslitelného šumu meziměstských kabelů.
      „Tady Petr, z Rokytnice. Dostal jsem od táty nesmyslný telegram. Kdo vlastně umřel?“
      „Bohužel maminka. Já ti dám tátu, on je zrovna u nás.“
      „Zdar, Petře. Tak už to víš.“ řekl těžkým hlasem táta.
      „Tak proč jsi mi do telegramu napsal, že umřela babička?“ ptám se.
      „Ten telegram jsme posílali odsud, víš, telefonicky. Od tý doby, co se narodil malej Mirek, se tu mamince vždycky říkalo babička. Já si to vůbec neuvědomil.“
      „A proč umřela tak náhle? Na deprese se obvykle neumírá.“
      „Víš, hochu, že přece měla kalcifikace na plících. Ono jí to v Bohnicích zase začalo hnisat, tak ji odvezla sanitka do Dobřan u Plzně, ale ani tam ji nezachránili. Po dvou dnech jim pod rukama umřela.“
      Hovor pokračoval dál, ale víc si z něho po těch letech nepamatuji. Ráno přišel do Rokytnice telegram a teprve večer jsem se dozvěděl s naprostou jistotou, že mi zemřela matka.
      Maminčin pohřeb byl pro mě subjektivně rutinní záležitostí – já si to své odsmutnil už v Rokytnici, když jsem čekal na potvrzení, kdo umřel. V den pohřbu jsem měl dokonce naplánovanou zkoušku z deskriptivy na ČVUT. Zkoušku jsem neodvolal, jen jsem  examinátorovi Adamovi ukázal parte. Ten mi podle očekávání nabídl přeložení zkoušky, ale já odmítl. Zkoušku jsem nakonec udělal za tři, ale byl v tom takový trochu sobecký fígl: já totiž odcházel ze zkoušky psychicky unaven a jel jsem tramvají z Dejvic rovnou na hřbitov ve Vokovicích. Tam jsem se setkal se zbytkem rodiny. Brácha se švagrovou přijeli autem – měli nového Fiata 600. Přece nepojedou z Modřan do Vokovic tramvají, když mají nové fáro.
      Díky prodělané zkoušce z deskriptivy jsem pohřeb příliš nevnímal. Pamatuji se jen na to, jak otec plakal. Přes všechny nedostatky měl maminku moc rád. Já už na to koukal trochu jinak: maminka trpěla depresemi a tyhle sklony se často dědí. To mi jasně řekli doktoři. Já měl v té době za sebou už první pobyt v Bohnicích. Pár týdnů před maturitou mě tam odvezla sanitka s depresemi. Sanitku tenkrát objednal otec. Ale to jsem příliš odbočil.
      Když pohřeb skončil, šli jsme ho do nejbližší vokovické hospody zapít. Já ani netušil, že se tohle dělá. Připadalo mi, jakoby všichni byli rádi, že mají ten pohřeb za sebou. Brácha pil pivo a švagrová nějaké víno. Otec samozřejmě pivo a mně to bylo jedno. Co mně však jedno nebylo, byl fakt, že někdo musí řídit Fiata. Brácha nebo švagrová, ti jediní měli tenkrát řidičák. Odmítal jsem do auta řízeného podnapilým řidičem vůbec nastoupit, chtěl jsem jet raději tramvají, ale přemluvili mě.
      V roce 1966 jezdilo jen minimum aut, tak podnapilost bráchy naštěstí neskončila nehodou. Na silnici se udržel, to bylo hlavní. Dojeli jsme k němu domů, do Modřan, což je z Vokovic asi 20 km. Jenže chvíli na to mě přepadla jakási psychická tma, totální útlum. Nebyl jsem schopen reagovat na hovor. Deprese to nebyly, ty jsem tenkrát až příliš dobře znal a přepadávaly mě tehdy jen občas. Jenže najednou mně u bráchy začalo vadit úplně všechno. Nikdy jsem se tam necítil doma. Mohla za to hlavně švagrová – k srdci jsme si nepřirostli. Tak jsem se raději sebral, šel na autobus, z něho na další autobus, aby mě pak tramvaj z Kačerova dovezla domů. Doma jsem si lehl a relaxoval, což jsem tehdy dělal jen zřídka. Matčin pohřební den spolu se zkouškou z deskriptivy mě vyčerpaly až na samý okraj sil.
      Moje pasivita na pohřbu vlastní matky mi byla později vyčítána. Otec na pohřbu plakal. To jsem sám viděl a slyšel. O další věci jsem se nezajímal. Já si svůj smutek prožil už v Rokytnici, když mi tam přišel ten zdánlivě nesmyslný telegram. Brácha na maminčině pohřbu brečel. Já už ne. Usvědčily mě fotky – ani nevím, kdo pohřeb fotil, ale ukázala mi je s výčitkami švagrová. Na těch fotkách jsem jen tupě zíral do nikam. Přiznám se bez mučení – já jsem se ještě před pohřbem úmyslně unavil vykonáním zkoušky z deskriptivy. Odmítl jsem náhradní zkouškový termín. Odmítal jsem nastoupit do auta řízeného podnapilým bráchou, i když se cestou nic nestalo. Svůj smutek jsem nechal v Rokytnici, kde jsem si ho opravdu prožil. Proč jej tedy ještě předvádět na pohřbu, který pro mě byl už jen mechanickou záležitostí. Uložení rakve do vykopaného hrobu. Pouze při otevírání rakve jsem poodešel stranou. Necítil jsem potřebu vidět svou mámu mrtvou. Chtěl jsem si ji zachovat ve vzpomínkách živou.