Když dny jsou stejné,
jako zrnka hrášků
a život je jen v hrsti prášků.
Když krásný život tvůj,
odnesla na křídlech svých,
vážka v dál.
Ten co je teď, je jen smradlavý hnůj
a tím nelze ploužiti se dál.
Když cítíš se,
jako ten, co zůstal sám,
v prázdný sál.
Nelze více,
napojit se
v roztrženou strunu.
Nelze už více,
běžet vstříce
zrozenému ránu.
Pak nepůjde více,
spatřit hořící svíce.
Sic nechcem marnosti podlehnout,
nelze tu zbytečnost,
sebevíc přehlédnout.
A život je kopa plaček......
a život nestojí ani o ždibíček více,
než rozešlápnutý slimáček...
Ach ty marný živote,
ach ty nespravedlivý světe.
Jste jen zrnka hrášků,
vy dny, zbytečných dnešků.
Všichni jednou zemřeme,
jako ty hvězdy na nebi vyhasneme.
Zapomenuté včerejšky, stouply do
neviditelné výšky...
Nekonečné dnešky jsou cestou strmou,
zblácenou......
A zbytečné nechtěné zítřky....přeze vše
však nastanou.....
|