Jednou až zdánlivě
síla bude na sám práh pouštět
otevře se jakási studnice
(rezerva rodového srdce?)
Před tebou kruh jak vstup
nezměrná obruč v níž Luna
zálibně zkoumavě prsty bílé smáčí
spršky a na kapkách z odlesků roztahuje
tvá dávná světla
Vždyť víš to, dlouho býval´s
přespříliš starostlivým kam zde kráčet
noc karmín teď
svitky svědectví o tobě rozdává kdekomu
a nezdráhá se syčet dopadat
na nahé břicho krátce sněženého města
V krajině tušíš sem tam bláznivé
ve městě bezhvězdní bez dřeni dřou se
němým je pro hlučné
vytí stébel zapomenuté symfonie...
Snad vytušíme se? rychle
usrkáme ze zbytků ovocného bytí
náhlé slunce
odpíráme viset
splihlé chomáče v mordě
netradičně choré zimy