Palác by musel být nejspíš zaleptaný, aby o nich nevěděl. Jasný příklad Kassandra a Versit. V tomto byla Perferpolis spolehlivá… Ano, plná žvanilů a klevetníků, kteří si až moc uvědomovali, jak by je mohla Juditha ztrestat, byla přeci schopná všeho. Pomsta by byla plošná, a tak zůstávalo tajemství v býčích zdech.

 Cítila něco jiného. Vzpomínka na Holoferma ji znechutila a absolutně naplnila veškeré přemýšlení. Do dneška doufala, že zapomněla na ty uťaté ruce a uřezané nohy, které ze vzteku způsobila. Stáhnuté strnulostí žil a kostí, potlačit v sobě ty hnusné činy. Bylo to dávno, krev plná prachu, protože doslova mapovala infra-černé směry cév.  Tenkrát se hrozně ožrala, Leodos do ní napral hromadu morfia. Stejný pach smrti se zhmotnil a pronásledoval bojovnici za zlato na perutích duchů. Prokrvený plátek trhala pevnými zuby… „ Tygra nechci, mám tebe.“

Byla ospalá. Sféry a tisíce myšlenkových labyrintů. Často v nich tápala a nikdo nenašla správnou cestu. Dnes ji bylo předurčeno to samé.

 Chladila… Miliardy perel v sobě provázaných, dlouhé šňůry padající po hnědých nohách. Neuvěřitelné šaty, módní výstřelek perlorodek. Malátná, kouzelná, mořská v pasážích kašmíru a mléčně zlatých klepetech bronzu. V dálném bohatství. Hodně to připomínala Perferii… Perfektnost zlata… Né, bylo to lehčí. Vzduch nevoněl, ústa necítila žádnou chuť, uši nic neslyšely. Tápala, nechápala, zahleděná do té nádhery perlového vlákna.

 Překvapením ztuhla. Byl tu i on, ležel vedle ní. Kaškin. Zvláštní, vybledlý s krvavým dobarvením… Neodolatelný. Lapisy lazury v červených kanálkách. Vyleštily ty kameny? Né, pouze jeden. Druhé… Ošklivé, nechutné, zalité krví. Prasklé žilky. Jen sněhobílé rty se usmívaly stejně zasněně. Umaštěné vlasy padaly po krku, u uší zapletené do copánků. Drops. Kapky, snad raindrops na tvářích. Tmavá barva… Krvavý déšť. Podivohudné puchýřky, nebyly zaschlé, vypadaly jako vypálené 4ever. Zvedla vějířky, pálily. Nezměnil se, pouze se díval, jedním zrakem, nemluvil, nemrkal, nepohyboval se… Ten klidný úsměv a? Nerozuměla tomu, kolem krku měl omotanou obrovskou červenou mašli. Dáreček? Teatrální ve spojení puchýřků po celém těle. Neodolala, chtěla lorda probudit. Přes děs jeho grimasy, políbila ledové rty. Nepřekvapilo ji to, bylo to tak abnormální nebo reálné. Až? Oblízla si rozpraskaná ústa, když jazyk ucítil prach bez chuti.

„Je pozdě.“ Strnulost se znovu usmála. Nechápavě zakroutila hlavou, když jí hlas prolomil totální ticho. Jen ten pudr na rtech se stále lepil.

 „ Neměla si nám lhát,“ přikývl. Oko v tu chvíli nebylo pouhým jezírkem s vypranými košilemi padlých obětí… Scarlet dostala těžký kobaltový ráz. Vyděšená, jenom se divila, ochrnutá, oněměla.

 Ruka se ho chtěla dotknout, však jiný rychlý pohyb za jejími zády Judithu převrátil na opačnou stranu postele. Tiše vzdychla, zvykla si rychle na opačné karamelové zlato. Rozpoznala tu druhou stranu… Leodos?  Ze strachu vykřikla.

 Pouze se smál, podivně stejně jako Kaškin. Srdce se tak neuvěřitelně rozbušilo, dýchala prudce, necítila žádný vzduch, který by plíce mohly využít… Byl to pouze jenom jeden svět, jeden člověk. Ten, po kterém doopravdy toužila. Chaotické odrostlé černé vlasy, smaragdy zasazené ve vínových baňkách, mramorová kůže s antristických pojetím. Byla stejně božsky vybledá. Uklidnilo ji, že tady mají blbé zářivky. Další božský balíček znovuzrozené prohrábl duhové vyrudlé vlasy. Nic, nehýbal se… Nerozuměla jejich tupé masce.

 „ Jsme bozi.“ Líbezně přesvědčená zašeptala. Cokoliv bylo možné, cokoliv neuvěřitelné… Šťastná? Né, jen božská.  Tak musí chutnat ambra. Dárkové balené. Již navždy to bude tak dokonalé. Proto ten úsměv, žádný lidský pocit…Dokonalost. Jsem dokonalá… Usmála se… Malba vypálená stejně jako ta Kaškinova. Kaškin! Chtěla se na něj pouze podívat, ohlédnout…

 „ Neměla si nám lhát!“ Zastavil bohyni králův hlas.

 Znovu to nepochopení, ztracená. Vynutila si diamanty smaragdů… Neodpověděly na nepochopení. Pouhé… „Odpusť, nemohu se moct hýbat.“ Instinktivně sjela po celém těle. A další pentle… Svázané nohy, svázaný celý. Ruce pohozené bez dekoru. Nadechla se, na místo úzkostlivého vzlyknutí se ozvalo ohlušující hrdelní rozkašlání. Dlaň před ústa, z kterých nic nevycházelo. Jen pentle kolem zápěstí. Vypadala to dobře, jen by to doladila střípkamy.

 „ Svázala si mě… Jsem tvůj dar.“ Ten uklidňující nakřáplý hlas se rozjímal ve vakuu.

 „ Pro mě?“

 „ Ano, za ten co si mi dala ty,“ tupý úsměv bez chybičky.

 „ Můj dar? Ale j..“

  Přerušil jí:„ Podívej je tady mezi námi,“ ukázal do volného prostoru mezi nimi. Cinkavě se zasmál. Jen z těžkostí těkala po tom místě. Nic tam nebylo. Pouze plátno a v něm pár sto dolarovek, ale nic jiného:„ Nic tu není,“ udeřila pěstí do průrvy látek.

 „ Co to děláš!“ Vrazil do ní. S takovou ránou dopadla na znak. Ale žádná bolest se nedostavila. Bála se. Hluk, šum, plazení hadu. Trhla sebou na pravo. Kaškin se k ní přibližoval z vln postele.

 „ Budeš náš společný dar,“ úlisně se oblizoval. Zpanikařila, chtěla sebou házet, utéct, nešlo to. Tělo neposlouchalo.

 „ Já nechci být žádný opentlovaný dar.“ Ve strachu zakňučela z posledních sil, které vydávala k pohybu. Urputný boj s kameny hmoty, co tvořila jejich Pantheon. Nanuky ve smetaně čistoty.

 Pouhý Leodosův sebejistý hlas: „ Na to si měla myslet dřív.“