Ostré škrábance přes tváře, štiplavá vůně pepřovníku, tepaná víčka, jedno barvivo, čerstvé ryby, toluen a hlavně tóny kyselosti. Kyselá voda, jí nedokázala vzkřísit, navrátit vzpomínku, která se promítla ve snu. Nesnášela vodu, aspoň tu, v které s každým lokem cítila sucho a bahno. Voda tak 50krát převařená. Hnus pouště. Radši zkvašené víno nebo mučenkou tykadélka. Věděla, že to nedokáže a zase za ním půjde. Měla problém, někde hluboko v sobě a nevěděla, jak si poradit, i když měla by umět to sama dokázat! Uměla to, dokud tu nebyl ten záchytný černý bod. Utekla, schovala se.

 „ Je to zneklidňující. Něco zvláštního tepe ve vzduchu.“

 „ To znám květiny se míchají s pepřovníkem… Myslím si, že by to byl zvláštní parfém.“ Rozhodila suknici z plátků lehce růžového sametu na tmavě zašedlé zelené sofa. Ten pokoj byl zatuhlý a starý, všude cupující se kusy látek, stářím se rozpadají. Barva ze zdí se loupe a po zemi hromady navátého písku a prachu. Tahalo ho sem dost často.

 „Ty to také cítíš?“ Podivil se.

 „ Přirozeně.“ Nevěřícně pokývl hlavou. „ Perferpolis má každý den jinou. Je to zvláštní, ale pouze já jí cítím. Hmm asi to o něčem svědčí,“ načechrala si koudel vlasů.

 „ To tak bývá…“ Neznělo to jako otázka.

 „ Občas ano. Předpovědi, kterým nikdo nerozumí. Zvláštní celé je to … Prostě naše pyramida. Kousek života v téhle zlaté klícce. “ Mávla rukou v oknu. Zářilo usedlou mléčnou zlatavou směsicí odstíny, kde se zachytávaly částečky prachu a tančily utahanou rumbu.

 „ To ti nemůže stačit,“ jen co to dořekl, uvědomil si kapičky potu na nose.

 „ Nestačí, přála bych si obrovský les s křišťálovými tůněmi a bílými jeleny, jako sou ty v Sudech… Ano, to bych si vážně přála, bylo by to moc krásné,“ zkřehle stáhla víčka. Kouřové stíny se zase matlaly kolem celých očí.

  „ Ale třeba vášeň… Ta voní po karafiátech, wasabi a orchidejích.“ Skočila překvapivě do nastávajícího  ticha. Bylo hezké mluvit o něčem jiném než o šlincích v jejím obličeji a bolesti noci, na kterou si nemůže vzpomenout.

 „ Toto vážně cítíš? To jako naprosto všechno?“ Netušil, co to za hru zase začala.

 „ Ano všechno, jen s mála výjimkami.“ Urovnala si plátky šatů.

 „ A jakou mám já“ pochodoval po prastarém pokoji. Skoro jako vždycky.„ Jsi egoista“ usmála se.

 „ Tak moje ego?“ Sebejistě věděl, že si něco vymyslí.„ Jsi mošus, benzín, oregano a kokain.“ Nedokázal to a posměšně se ušklíbl. „ Nemusíš mi věřit“.

 „ A zlato?“ Bál se jejího vzteku, hádali by se jako vždycky. Jen ještě bylo brzo.„ Zlato? To voní po krvi.“ Zářila v teplém víru tanečníků nečistot a polední záře, té těžké. V poslední části paláce jeho evoluce zamrzalo.

 „ A krev?“ Zvykl si na ty její pitomé hry. Nebavily ho, ale tušil, že od Leodose je na to zvyklá, nemohl dopustit, aby byl lepší… Chudáček. Nic nevěděl.

 „ Tu nectím,“ uzavřela v sobě.„Necítíš nebo nechceš cítit?“ Zůstala mlčet, zaražená sama v sobě.

 „ Myslím si, že je zinková.“ Zastavil svůj pochod.

 „ To tedy není,“ cekla mezi zuby s poryvem zvláštního rozzuření. „ Tak jaká?“ Využil toho.

 „ Strupy voní po klihu a vatě. Ale čerstvá… Je to pach ledu, až přespříliš výrazně rtuťová…“ Otřepala se.

 „ Stejně tak u fenků?“ Zamířil k ní.„ Né ta né… Tu si vystihl předtím,“ tak zvážněla, zmlkla, bolela pěnová bublina kolem ní.

 „ Šel bych je lovit,“ prásknul sebou vedle ní, až jí přisedl nohu. „ Né! Ty je nemůžeš lovit… Nemáš je rád.“ dětinsky. Znovu mu byla k smíchu… „ Lištičko,“ vrazil do ní loktem.

 „ Nech je dýchat písek.“ Zívla a dlaní se lehce dotkla svých úst. Nesledovala ho, ale vytušila, jak pozoruje každý sebemenší záchvěj jejích atomů.

 „ Proč je vůbec lovíš?“ Opřel se o železné madlo.„ Pocit? Prokletí? Musím to udělat, občas… Jinak bych zešílela. Když je to moc těžké, musím se tam vrátit… Do minulosti.“Mrzla palčivým pocitem viny, nechtěla mluvit o takových věcech… Nedokázala říct dost!

  „ A včera?“ Skousl ret.„ Včera?“ Podivila se a zamračeně ho sjela pohledem.

 „ Oba víme, že jsem ti včera ublížil… S tím Holofermesem.“ Prsknul jeho jméno do zatuhlého oxygenu.

 „ Né to né, nebylo na zabíjení nebohých kůží,“ odkašlal si

 „ A na co tedy?“ Neskončil s ní. Nikdy s ní jentak neskončí.

 „ Na… Bylo to na syrové maso.“ Ty krásné teplé oči se styděly.