Probudila jsem se na operačním stole a první co jsem uviděla byl úsměv doktora. Úsměv jsem neopětovala, obličej jsem zmuchlala do tvaru papíru odhozeného do odpadkového koše a slzy mi tekly proudem. Doktor se přestal usmívat a zeptal se jestli mám hlad. Měla jsem. Zmizel a místo něj připlula sestřička s vanilkovým koktailem. Mana nebeská. Možná mi už v životě nic jiného chutnat nebude. Ale to předbíhám. Ještě jedno jídlo se stane jídlem kultovním, i když koktail je vlastně nápoj. Za krátký čas mě odvezli na pokoj s několika jinými pacientkami. Nezajímají mě, ležím a civím do stropu. Civět tak budu několik dní bez jakékoliv komunikace s nimi. Poslední události se odvíjí jak na filmovém pásu.
Praskla mi plodová voda a já ani nevím, že je to plodová voda. Jsem téměř v pátém měsíci těhotenství s prvním očekáváním. Jde to ráz na ráz. Sanitka a příjezd do podolské porodnice. Saniťáci mě nesou na nosítkách a sestra u vstupu do porodnice mě vyzývá abych vstala z nosítek a šla za ní. Hrozně jsem sezmatkovala, kdesi jsem četla, že při udržování problematického těhotenství budoucí matka musí ležet. Saniťáci vědí to co sestra, ale jsou milosrdní. Řeknou sestře, že mě na vyšetřovnu donesou. Jsem jim vděčná, nechávají mi ještě krátký čas naděje, která už společně s plodovou vodou samozřejmě odtekla, ale já to ještě nevím. Po vyšetření ležím na posteli a do žíly mi vedou hadičky s něčím co mi má spustit porod plodu. Moc se v tom neorientuji, jenom vím, že začínají bolesti a tlak. Volám sestru, že začíná porod. Z dálky na mě volá, že je to předčasné, že to ještě není ono. Nedá jí to a přeci jen se přijde podívat. Vystřelí zpátky a volá doktora. Cítím, jak mě moje hýčkaná naděje opouští a ocitá se na posteli. Také porodnice se dává do pohybu, najednou všichni spěchají a někam mě vezou. Je mi to jedno. Dostávám na obličej masku s rajským plynem a poslední co vnímám je šálení smyslů, zazní zvonek jako u kolotoče a nějaký hlas zvolá – a jedééém.
Je po všem, vím, že má naděje umřela. Každý den se střídá vizita, všichni jsou na mě hodní, ale nikdo mi nechce nic říct. Při vizitě roznáší sestra desky s naším chorobopisem a tak se mi jednou podaří ty desky vzít a otevřít. Kolonka pohlaví dítěte. Je tam otazník. Později se dozvím, že plod byl již v rozkladu a to co jsem vyklopila na postel přimělo personál porodnice k rychlé akci. Moje tělo zachránili. Má duše byla v bezvědomí. Moji milí za mnou přicházeli a nedokázali mě nijak probudit k životu. Nevím kdo dostal ten nápad, ale přinesli mi knížku Bohové, hroby a učenci od C.W. Cerama. Začala jsem ji číst a ta mě vrátila tak trochu do života.
Po čase mě pustili domů a já jsem ležela vyčerpaná na posteli. Ačkoliv můj muž uměl uvařit tak akorát čaj a vajíčka, tak ten první, slavnostní den mého návratu domů, uvařil nové brambory a smažený květák. Větší dobrotu jsem už pak asi nejedla…
Pomalu jsem se mátožila k životu, ale byla jsem smutná, strašně smutná, smutnější než šíleně smutná princezna. V prázdném bytě jsem se dívala z okna do prosluněné ulice a jednoho dne jsem vyšla poprvé z domu ven, nasedla na tramvaj a jela za svým mužem na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde pracoval. Strašně jsem toužila ho vidět. Byl pro mě v tu chvíli bodem ve vesmíru, kterého jsem se musela podržet.
Každý smutek je jednou vykoupen radostí a tak za nějaký čas jsem si odnášela z porodnice kluka jako buka. A za čtyři roky po něm i dívčinku jako květ. A tu jsem dokonce svému muži dala do rukou v den jeho třicátých narozenin. Ale jak už to v životě bývá, tak i chvíle radosti byly vystřídány hodně těžkými chvílemi smutku. Je tak, jednou jsi dole, jednou nahoře. Nebylo mi souzeno to první dítě a někdy si na to vzpomenu, kdo to měl přijít na svět a nepřišel…
|