|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Deník těhotného manžela XV Autor: Kajman (Občasný) - publikováno 4.11.2002 (08:23:15)
|
| |
KONEC DIJONSKÉHO OBDOBÍ
Skončilo mi hořčicové období. No a co? Co?! Horčice, dijonská, to bylo něco, co ke mně patřilo jako Elio de Angelis k Lotusu (po letech přestoupil k Brabhamu a hned se při testovací jízdě zabil, ale to už vy nemůžete pamatovat, mlíčňáci!). Kamarádi si ze mě už dělali i šoufky, dávali mi k narozeninám kilová balení, prostě jsem byl v řečech. Věděl to každý. Mazal jsem to na všechno, měl jsem už tak vypálenou hubu, že jsem necítil skoro nic. A po pár letech, aniž bych zaregistroval t en přesný bod zlomu, šmrc frc a hořčice, tedy ta pikantní, mi nechutná! Věci se mění, jasná věc, ale stejně, je to šok. Nakoupil jsem tedy hořčic, co jich v regálu bylo, spoléhaje, že šlo o nějakou momentální zmýlenou mých chutí a pustil jsem se do postupné ochutnávky. Resumé:
hořčice dijonské a ostatní “pálivky” (ty mi šmakovaly nejvíc!!) – FUJ, jak jsem se tím mohl cpát?!
hořčice obyčejné, české klasiky, plnotučné (od nichž jsem se zhnuseně odvracel) – ŇAM, jak jsem mohl!
hořčice kremžské, české – ŇAM, není druhé takové!
hořčice kremžské, zahraniční – FUJ, tohle že je kremžská?!
hořčice “obyčejné”, zahraniční – NO, střídavě oblačno, ale česká je česká!
Prostě už to nejsem já, možná to vypadá, že zbytečně panikařím, ale lidi, tady se přepisují dějiny, sakra! Dneska hořčice, zítra guláš a ani se nenaději a nebude mi šmakovat knedlo, zelo, vepřo, no a potom, potom, přátelé, to mi jděte s takovým živořením k šípku, raději žádný živobytí, než todlec, dejte mi moje knedlo, zelo (!) a já půjdu, čabas! Leda, že bych se stával na “stará” (ehm) kolena patriotem. Jasně, to by mě ospravedlňovalo. Zatratil jsem zlořádný import a oblíbil si českou klasiku, teď myslím ty hořčice, knedlíky z importu snad nehrozí, za pár korun. Hmm. Vem to čert, jdu zkusit párky s křenem, co ty moje chuťové buňky na to. |
|
|